Rodina Colloredo-Mansfeld ráda cestovala a ze severní Ameriky si koncem 19. století přivezla exemplář jelence běloocasého. Jako připomínku této události, se jelenec běloocasý chová v anglickém parku na zámku Dobříš dodnes. Součástí chovu je i expozice jelence ve francouzském parku.
Jelenec běloocasý, podle staršího názvosloví jelenec virginský, se sice vyskytuje v různých velikostních modifikacích
zcela běžně téměř na celém
území Ameriky, ale jeho přítomnost
ve střední Evropě a ve volné přírodě, je velmi
vzácná. V současné době se vyskytuje skutečně
pouze v honitbách v okolí
města Dobříš.
Zejména z tohoto důvodu vznikla myšlenka jeho chovu také v zajetí, v
areálu sídla polesí Svatá Anna, a to za účelem udržení chovného potenciálu této zvěře a získání cenných informací využitelných ve volném chovu, neboť přestože se jelenec vyskytuje
na Dobříšsku desítky let, jeho početní stavy se v zásadě nezvyšují, a to i přesto, že se tato
zvěř neloví.
Od myšlenky založit
zájmový chov krotkých zvířat, vzniklý z jedinců, kteří se náhodnými okolnostmi dostaly do péče lidí, nebo z jinak ohrožených zvířat v areálu polesí, nebylo daleko k myšlence založit souběžně
chov v areálu zámeckého parku, jako připomínku skutečnosti, že o introdukci jelence do Čech se v historii zasloužil právě
rod Colloredo-Mannsfeld. Neméně důležitou roli při její realizaci sehrál i fakt, že v roce 2013 uplynulo právě sto šedesát let od
dovozu jelence na Dobříš, resp. od první písemné zmínky o této události (rok
1853). Současně se přítomnost této zajímavé zvěře v okolí Dobříše považuje za
zvláštní druh historické památky, a také tak je k ní přistupováno, podobně jako k jiným, možná snáze hmatatelným historickým památkám rodu Colloredo-Mannsfeld.
Na rozdíl od jiných jelenovitých druhů zvěře má jelenec
zatočené paroží směrem dopředu a – jak už napovídá název – zdobí ho také
nezvykle dlouhý bílý ocas, mysliveckou terminologií řečeno kelka.