Málokdo dnes ví, že jistý druh
šumavského smrkového dřeva se vyznačovalo zvláštní vlastností a tou byla ozvučnost –
rezonance, které bylo vhodné na výrobu klávesových nástrojů, konkrétně rezonančních desek, žebrování pro stavbu křídel a pianin a jejich klávesnic. Proto zakoupil podnikatel
František Bienert od majitele panství Josefa Schwarzenberga roku
1827 starší pilu, kterou adaptoval na vhodný tovární objekt.
V roce 1832 Bienert získal
císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let, další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. Dřevo se
v zimě nakácelo a rozštípalo, na jaře se několik týdnů máčelo, sušilo se a štípalo na
strunné nástroje či se řezaly
desky pro klavíry. Znovu se 4 týdny máčelo, sušilo a bělilo na slunci. Po té se
vyváželo do celé Evropy a Ameriky.
V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V
Modravě v tuto dobu
zaměstnával na pile a v lese 50 – 100 lidí. Platnost privilegií byla pak po dvou letech prodlužována až do jeho smrti, kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však
vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů zapříčinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Vdova pily roku
1871 prodala Schwarzenbergovi, který Modravskou pilu zlikvidoval a závod roku 1880 převedl do Stožce.
V současné době se
z továrny zachovala pouze část pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu, která slouží jako rekreační zařízení.