Lázně Kyselka leží v krásném
lesnatém údolí řeky Ohře na okraji
Doupovských hor. Již někdy v 10., 11. století zde působil církevní řád cisterciáků. O samotných léčivých
pramenech, které vyvěrají z úbočí vrchu Bučina, najdeme první písemně dochovanou zmínku v pojednání
dr. Václava Payera, pracujícího a bádajícího v nedalekých
Karlových Varech. Chemický rozbor této vody udělal jako první
dr. Fridrich Halle roku
1724. Vzhledem k velmi
pozitivním léčebným účinkům ji doporučil vyvážet do okolí a poskytnout ji k užívání široké veřejnosti. Na základě tohoto doporučení byla roku 1792-93
hrabětem Stiebarem z Buttenheimu vystavěna poblíž zřídla
výrobna kameninových džbánků. Kysibelská voda tehdy poprvé opustila zřídelní prameny a putovala do okolí k uživatelům. Následně vznikly
prodejní pobočky minerální vody v
Karlových Varech,
Praze a Vídni.
Idylické výletní místo s neopakovatelnou lesnatou krajinou, přesně zapadlo do konceptu nově vzniklého fenoménu romantismu – lázeňské turistice. Za zakladatele lázeňství v Kyselce je považován
baron Wilhelm, manžel
baronky Antonie von Neuberg, která roku
1826 koupila zdejší panství. Během následujících 8 let zde vyrostly první lázeňská budova, kolonáda a restaurace. Svou návštěvou brzy poctil malé lázně i
řecký král Otto I., jehož jméno dodnes nosí
nejznámější pramen lázní Kyselka.
Zlatý věk Kyselky s Mattonim
V 2. polovině 19. století přichází na scénu velmi
zdatný obchodník a karlovarský rodák Heinrich Mattoni. Pronajímá si Ottův pramen a buduje zde moderní stáčírnu pramenité minerální vody – tzv.
Ottův pavilon. Roku
1868 zavádí plnění vody do skleněných láhví, které jsou polepovány tištěnými papírovými etiketami se symbolem červeného lva a vyváženy do celého světa.
Od hraběte Černína kupuje roku 1873 celé lázně a dále zde rozvíjí stáčení vody i samotné lázeňství.
Nechává vystavět rozsáhlý soubor lázeňských, provozních i obytných staveb, které dodnes tvoří historické jádro areálu. Vznikají zde mimo jiné Mattoniho vila, Vilemínin dvůr, lázeňská restaurace, Švýcarský a Jindřichův dvůr, budova čp. 52 pro nakládku a expedici – budovy určené jak pro lázeňské hosty, tak pro provoz stáčírny, správu lázní a zázemí zaměstnanců. Architektonicky cenné objekty s hrázděnými konstrukcemi, lodžiemi a věžemi citlivě zapadaly do krajiny údolí Ohře.
Provozuje se zde hlavně
vodoléčba, pitná a pohybová kúra (vybudováno zde bylo na 12 km lázeňských vycházkových tras). Kyselku navštěvují
lázeňští hosté Karlových Varů, jako klidové výletní místo s možností přídavné lázeňské léčby. Vzniká tu také vlastní elektrárna i
železniční linka Vojkovice n. Ohří – Kyselka pro
expedici stáčené minerální vody. Na začátku 20. století se odtud vyváželo na 9 milionů lahví kysibelské vody.
To vše dokázal Heinrich Mattoni vybudovat, aniž by zasahoval do krajinného rázu okolí. Starostlivě o lázně pečoval, "kolik si z tohoto místa vzal, tolik mu také navrátil zpět". Tato pohádka však po Mattoniho smrti (1910) bohužel skončila.
Úpadek a vzkříšení lázní
Dvě světové války zavinily obecně
úpadek lázeňství po celé republice. Po 2. světové válce byly lázně Kyselka
zestátněny a využívány výhradně jako dětská léčebna, především pro děti z pánevní oblasti severních Čech. Kyselka po roce 1989 zcela ztrácí funkci lázní a objekty, které byly prohlášeny
národní kulturní památkou, začaly nejvíce chátrat po privatizaci v roce 1992, kdy střídaly jednoho majitele za druhým.
Dnes budovy vlastní
Karlovarské minerální vody a
Lázně Kyselka, o.p.s., a lázně tak konečně procházejí postupnou nákladnou obnovou. Definitivní obnovy se zatím dočkal jen dům
Stallburg a
Löschnerův pavilon. O návrat Kyselky zpět do života se Lázně Kyselka, o.p.s. stará také tím, že zde mimo jiné otevřela
Muzeum Mattoni a provádí
komentované prohlídky městečkem.
Kdo navštívi Kyselku neměl by minout také
Mattoniho vodopád nebo
rozhlednu na Bučině.