Libeň možná není čtvrtí, kterou byste si zamilovali na první pohled. Je to místo na periferii bývalé Velké Prahy, které se vám dostane pod kůži jako rytmus obráběcích strojů. Mezi továrnami, peróny s patinou času a domy, které pamatují víc než leckterý archiv, se tu rodily příběhy dělníků, básníků i výčepních filozofů. Pach piva a cigaretového kouře se tu mísí s kovovým dechem železa, a každá ulice má rytmus jako vlak, který právě odjíždí z nádraží Praha-Libeň.

Libeň má hluboké kořeny, které sahají až do 11. století, kdy se v údolí Rokytky rozkládala osada s tvrzí, poplužním dvorem a loukami. První písemná zmínka pochází z roku 1363, kdy Libeň vlastnil měšťanský rod Rotvelů. Po staletí byla Libeň venkovskou oblastí, obklopenou vinicemi, poli a řemeslnými usedlostmi. V 19. století se krajina začala měnit: zemědělství ustupovalo průmyslu, zejména díky železniční trati Praha–Vídeň, která přinesla nové možnosti i nové obyvatele. V roce 1898 byla Libeň povýšena na město, a o tři roky později, 12. září 1901, připojena k Praze jako její VIII. obvod, spadající pod tehdejší Karlínský okres. Roku 1922 se stala součástí tzv. Velké Prahy. Zajímavostí je, že přímé spojení s centrem města dlouho chybělo – neexistoval žádný most, který by Libeň fyzicky propojil s Prahou. Až později vznikl Libeňský most, který dodnes nese stopy industriální estetiky a paměti čtvrti.

Od polí k komínům aneb zaniklá stará Libeň

Jak už víme, ve druhé polovině 19. století se Libeň začala měnit v pulzující průmyslové předměstí. Trať z Vídně do Prahy v roce 1845 přinesla nové možnosti dopravy i obchodu, a s nimi přišly dílny, továrny a sklady. Roku 1873 přibyla druhá trať do Nymburka, která protínala nejprůmyslovější část Libně a proměnila ji v důležitý dopravní uzel. Zemědělské usedlosti jako Balabenka, Bulovka či Palmovka postupně ustupovaly činžovním blokům, továrním halám a technickým stavbám. Libeň měla dokonce dva železniční uzly a přístav na Vltavě. Stavební rozvoj byl rychlý a ne vždy souměrný a čtvrť se rozrůstala spíše podle rytmu továren, než podle urbanistických plánů.

S příchodem industrializace zmizela malebná krajina staré Libně. Vinice, sady a samoty byly rozparcelovány, zbořeny nebo pohlceny novou zástavbou. Zanikly desítky usedlostí, jejichž jména dnes přežívají jen v názvech ulic: Truhlářka, Pekařka, Kundratka, Šilboch, Malovaný lis... Také libeňská židovská čtvrť, kdysi samostatná a živá, byla postupně zbořena. Löwitův mlýn, kdysi romantická stavba na Rokytce, se stal industriálním objektem. Vrchy jako Balabenka či Libušín byly rozkopány kvůli stavebnímu kameni. A přestože Libeň ztratila svou venkovskou tvář, získala nový charakter – čtvrť železa, práce a příběhů, které se nevyprávějí v salonech, ale u výčepu.

Hrabalova Libeň: výčepní vesmír a pábitelská melancholie

Když Bohumil Hrabal poprvé vystoupil z tramvaje na libeňské třídě, Libeň se mu stala múzou. Popsal ji jako „záchranný pás“, kde se procházel i v noci, ponořený do její jedinečné poezie. „Ta Libeň, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás,“ napsal později. V domě č. 24 v ulici Na Hrázi, který sám nazval Na hrázi věčnosti, strávil třiadvacet let. Dům už nestojí—zbourán kvůli metru v 80. letech. Ale Hrabalova zeď, pamětní kámen, šestnáct koček a úryvky z jeho děl tu zůstaly jako tiché svědectví o čtvrti, která se stala kulisou i postavou jeho próz. Libeň v Hrabalových knihách není jen místem, je stavem mysli. V Něžném barbarovi se odehrávají debaty v zaplivaném Automatu Svět, kde se umělci hádají o smyslu existence pod sochou starosty Podlipného. V knize Svatby v domě je Libeň melancholická, plná vzpomínek, výčepních filozofů a tichých gest. V Příliš hlučné samotě se kovárna mění v chrám myšlenek, a v Životě bez smokingu se libeňský rytmus promítá do každého pohybu. Hrabalova Libeň byla plná pilin, mokrého dřeva, cirkulárek a pásových pil. Hrabalova Libeň byla poetická, zchátralá periferní čtvrť s nízkými domky u vody, plná specifických hospůdek a zákoutí, která pro něj představovala zdroj inspirace. Mezi místy, která často navštěvoval a zmiňoval ve svých knihách, patřily například Automat Svět, hostince U Zeleného stromu, U Libuše nebo U Karla čtvrtého. A právě v Libni, v nemocnici Na Bulovce, se Hrabalův život uzavřel. Jeho rozjezdová plocha do vesmíru byla tady – mezi komíny, kočkami a perličkami na dně půllitru.

Nej památky Libně aneb co nevynechat

Libeňský zámek – barokní zámek s historií sahající až do 16. století. Sloužil jako letní sídlo pražských primátorů a pamatuje i podpis tzv. libeňského míru mezi Rudolfem II. a Matyášem Habsburským.
Palác Svět – funkcionalistický dům s kavárnou a kinem, postavený ve 30. letech. Dříve centrum společenského života, dnes nostalgická připomínka staré Libně.
Nouzové kolonie Na Kotlasce a Na Hájku – prvorepublikové kolonie s úzkými pěšinkami, vinnou révou a příběhy o přežití. Jedinečný pražský fenomén.
Trafačka – bývalá trafostanice proměněná v kulturní centrum. Symbol libeňské proměny a kreativity.
Libeňský most – technická památka z 20. let, spojující Libeň s Holešovicemi. Betonová elegie nad Vltavou.
Maják na Libeňském ostrově – romantický bod v zahrádkářské kolonii, kde se Vltava potkává s poezií.
Nová libeňská synagoga – trojlodní stavba z poloviny 19. století, dnes památkově chráněná. Stojí jako tichý svědek někdejší židovské čtvrti, která byla z většiny zbořena.
Libeňský plynojem – první tlakový kulový plynojem v Česku, postavený v roce 1932. Industriální dominanta, která dodnes připomíná technickou odvahu meziválečné éry.
Thomayerovy sady – rozlehlý park s naučnou stezkou, kapličkou a výhledy na Vltavu. Ideální místo pro odpočinek mezi historií a současností.
Libeňský svět – v ulici U Českých loděnic najdete expozici věnovanou literárním velikánům spjatým s Prahou 8 a zvláště s Libní.
Grabova vila – elegantní secesní vila s bohatou historií, dnes kulturní centrum s výstavami a akcemi.
Kostel sv. Vojtěcha – neogotický kostel z konce 19. století, duchovní dominanta Libně s krásnou výzdobou.
Rokoska a Košinka – zaniklé usedlosti proměněné v parky s rokokovým nádechem. Zdejší zeleň nese stopy měšťanských letohrádků i dělnických procházek.
Náměstí Bohumila Hrabala – místo, kde se literární paměť potkává s městskou proměnou. Pamětní kámen, Hrabalova zeď a šepot koček připomínají, že Libeň byla jeho vesmírem.
Libeňská vodárenská věž na Slovance – věž z roku 1904, dnes památkově chráněná. Stojí jako maják technické historie.
Nádraží Praha-Libeň – dopravní uzel s melancholickým rytmem příjezdů a odjezdů. Nachází se na katastrálních územích Libeň a Vysočany, na křižovatce u ulice Českomoravská. Vlaky jezdí nejčastěji po trati č. 010 Praha – Český Brod – Kolín – Česká Třebová.
Torzo železničního mostu - torzo viaduktu je pozůstatkem trati, která vedla z Prahy-Těšnova na nádraží Praha-Vysočany.
Vyhlídka Dlážděnka – klidné místo s výhledem na Vltavu, kde se dá sedět a vzpomínat.
Pramen Pekařka – zapomenutý pramen, který kdysi zásoboval okolí vodou. Dnes tiché místo mezi stromy.
býv. Mlýn v Podviní – relikt industriální minulosti, dnes součást parku. Místo, kde se voda měnila v práci.