V době
první republiky byla střelnice pod vlivem armády, která jí i spravovala. Bylo zde vybudováno několik objektů včetně
koníren a dalších dřevěných budov. Každopádně areál nesloužil jen armádě, ale
stal se i výletním místem. Návštěvníci se tady dívali na
vojenské přehlídky, cvičení
Sokola a výcvik jízdy na koni. Zároveň mohli poslouchat armádní či jiné
orchestry. Mimo to se střelnice hojně využívala ke
cvičení pěchoty (v té době byla uzavřena).
V roce
1939 převzal celý areál
Wehrmacht. Probíhal zde
střelecký výcvik jak německých okupačních vojsk, tak i českého četnictva a policie. Vše se ale změnilo
po vyhlášení stanného práva v protektorátu ve dnech 27. 5. 1942 – 3. 7. 1942, které bylo vyhlášeno jako reakce na úspěšný
atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Místo pak sloužilo k hrůzným účelům, a to k
represivním popravám. Německá správa proměnila tamní konírnu na poslední věznici odsouzených a v severní části střelnice zřídila
hromadné popraviště. V té době měřila střelnice po obvodu 5 000 metrů a její délka byla 1 100 metrů. Od okolního světa byla relativně
izolována ostnatým drátem. Ve vzdálených rodinných domech nesměl nikdo v době od 18 do 6 hodin opouštět byt ani otevírat okna.
Podle neúplných seznamů zde bylo v období
od 30. září 1941 do 7. května 1945 popraveno více než 755 lidí. Mezi nimi byli mimo jiné i obyvatelé Lidic – 21 mužů a 8 žen, jejichž jediné provinění bylo to, že pocházeli z
Lidic. Pedantnost nacistického aparátu vyniká v
příběhu dvou patnáctiletých chlapců Josefa Doležala a Josefa Nerada. Ti při akci v Lidicích byli ušetřeni zastřelení, na rozdíl od všech ostatních mužů, protože jim v době akce nebylo 15 let. Byli odesláni do Německa do koncentračních táborů. Protože se však hledání a zatýkání všech ostatních lidí napojených na Lidice protahovalo, byli oba chlapci vráceni zpět do protektorátu po dosažení 15 let, aby mohli být popraveni na Kobyliské střelnici. Mezi dalšími popravenými najdete jména vojáků
plk. Josefa Churavého a
pplk. Josefa Mašína, senátorku
Františku Plamínkovou, spisovatele
Vladislava Vančuru nebo předsedu protektorátní vlády generála ing.
Aloise Eliáše. Po skončení stanného práva však ještě proběhl
monstrproces s duchovními skrývající parašutisty v
kostele sv. Karla Boromejského. Po skončení stanného práva se na Kobyliské střelnici popravovalo již minimálně a nepohodlní lidé byli spíš odváženi za Prahu.
Po druhé světové válce byla vojenská střelnice opět převzata československou armádou. Několik let se znovu používala pro
cvičnou střelbu, ale v padesátých letech již střelnice
technicky nevyhovovala. Asi do poloviny roku 1968 pak sloužila Armádnímu filmu. Popravčí místo bylo ihned po osvobození
v roce 1945 symbolicky označeno dřevěným křížem s trnovou korunou.
V roce 1978 byla ke kříži umístěna bronzová plastika "
Nepokořená vlast" od akademického sochaře Miloše Zeta.