Kasematy na Vyšehradě se sálem Gorlice - objevte tajuplné vyšehradské podzemí

Plány na vybudování vyšehradské citadely byly velkolepé a neměly se omezit pouze na obvod vlastního hradiště. K plné realizaci Ferdinandova plánu, a tím k rozrušení Nového Města, naštěstí nedošlo. Do roku 1678 získalo obvodové opevnění pevnosti zhruba dnešní podobu. Délka obou křídel kasemat je necelý 1 km. Chodby jsou nejméně 2 m vysoké a 1,5 m široké. Stejně jako všechny ostatní nově budované barokní pevnosti v Čechách se vyšehradská citadela nikdy vojensky neuplatnila a neovlivnila rozhodujícím způsobem válečné střety v 18. a 19. stol. Po zániku převážné části pražské barokní fortifikace zůstal Vyšehrad uceleným a významným dokladem vývoje pevnostního stavitelství v Praze po třicetileté válce.

V listopadu roku 1744, na konci pruské války, měly však kasematy - a vlastně celý Vyšehrad namále - Prusové tehdy vložili do podzemních chodeb 133 sudů se střelným prachem, které měl odpálit doutnáky poslední voják. Třem odvážným Podskalákům se podařilo doutnáky včas odstranit a odvrátit tím totální demolici Vyšehradu.

Vchod do kasemat je z Cihelné brány. Kasematy se nacházejí po obou stranách brány, pravá část chodeb v bastionu č. XXXIII ústí do podzemního sálu zvaného Gorlice, který měl sloužit jako shromazdište vojáků, sklad potravin a munice. Místnost plnila také úlohu případného protileteckého krytu a skladiště brambor a zeleniny pro Prahu. Prostor byl vyklizen, zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti teprve v 90. letech 20. století. Sál je součástí prohlídky kasemat a je zde také umístěno 6 originálních soch z Karlova mostu - sousoší sv. Bernard s Madonou od M. V. Jackla (1709), sousoší sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského od J. B. Kohla (1708), socha sv. Vojtěcha od F. M. Brokoffa (1709), sv. Anna od M. V. Jackla (1707) a sousoší sv. Ludmily s malým Václavem od M. B. Brauna (1720-1724).