Nedaleko
Nových Hradů v sedle mezi horami Vysokou a Kraví se malebně rozkládá
Hojná Voda, kdysi známé, dnes znovu objevované letovisko. V dávné minulosti zde stávala osada Lugek ("Výhled"), v roce 1553 sem povolal Vilém z
Rožmberka nové obyvatele, dřevaře. Podle pověsti z roku
1556 si vyléčil jeden dřevorubec ránu na noze
koupáním ve studánce, nad kterou byl obraz sv. Anny. Pověst se rychle rozšířila a pomohla k pozdějšímu rychlému rozkvětu obce. Již v roce 1564 je v novohradském archívu zmínka o léčivém zřídlu "Dobrá voda na Vilémově Hoře". Nad studánkou pak byla postavena
kaplička. Studánkou s léčivou vodou se můžete osvěžit i dnes,
kaplička sv. Anny blízko hojnovodského kostela se nachází mezi stromy v zatáčce. Pod kapličkou je
studánka sv. Anny. Voda pramení ve studnici, která se otevírá jako kotec.
Za hojivou vodou přichází nejen mnoho prostých lidí, ale i vznešení hosté jako
španělský vyslanec u dvora
Rudolfa II. generál
Octavio Spinola nebo
Jan ze Zriny, syn vítěze nad Turky Mikuláše Zrinského. Dvakrát se tu léčil i
Petr Vok. V minulosti stál nad léčivým pramenem jednolodní renesanční kostel sv. Anny postavený Vilémem z Rožmberka ve 2. polovině 16. stol. nad léčivým pramenem. Bohužel, v 60. letech 20. století došlo k jeho demolici a nic se po něm nedochovalo.
Konec Hojné Vody
V letech 1708 – 1715 postavili Buquoyové nádherný
barokní kostel nedaleko odtud, na Dobré Vodě. Tím
skončila sláva Hojné Vody, neboť chudý kostelík již nemohl konkurovat perle vrcholného baroka. Na zázračný pramen U sv. Anny se zapomnělo a zázračnou se stala voda ze dvou kašniček před novým kostelem. Kolem kostela vznikla a rychle se rozrůstala
nová obec nazvaná
Brunnel – Dobrá Voda. Stala se brzy proslulým poutním místem a cílem četných procesí z Čech a Rakouska. Koncem 16. století sem přicházelo na 60 000 poutníků ročně.
Ještě v roce
1938 žilo v
Hojné Vodě 600 obyvatel, z toho 15 Čechů. Po válce, z níž se větší část mužů nevrátila, byla většina německého obyvatelstva vystěhována (cca 100 mužů, 200 žen a 230 dětí). Víc než polovina jejich domů byla zbořena a
od roku 1949 tudy vedlo hraniční pásmo, kam byl přístup zakázán až do roku 1989.