Budova cukerní rafinerie
Provoz
cukerní rafinerie byl slavnostně uveden do chodu v roce
1882. Cukr se exportoval například do Hamburku, Terstu nebo Curychu. Cukrovar byl však veden německými vlastníky, kteří se nevyhýbali snahám o poněmčení Hrušovan, proti nimž vystupoval i tehdejší hrušovanský učitel
Alois Mrštík.
Po roce 1906, kdy vyhořel cukrovar ve Starém Brně, se do hrušovanského podniku finančně zapojil Viktor Bauer starší. Jeho syn
Viktor Bauer mladší pak od roku
1913 působil jako
hlavní představitel rafinerie.
V listopadu 1915 však rafinerii postihl
požár, který zničil
hlavní pětipatrovou budovu. Naštěstí byla firma pojištěna a Bauer neprodleně zahájil obnovu. Již v roce 1916 byla
nová železobetonová budova rafinerie uvedena znovu do provozu. Stavba byla
moderní nejen technicky, ale i architektonicky – fasáda s řadou polosloupů, vysoká filtrační věž, symetrie přecházející ke klasicizující monumentalitě a obrovský světlík hlavní haly dodnes vzbuzují respekt.
Autorství nové budovy bylo dlouho přičítáno Adolfu Loosovi. Avšak současné bádání potvrzuje, že hlavním architektem byl
Carl Ernst Stephan z Drážďan.
Po první světové válce Masarykova pozemková reforma připravila rafinerii o dodávky surové řepy, čímž došlo k narušení její ekonomické stability. O práci přišlo až 1200 lidí. Během druhé světové války areál sloužil jako vojenský sklad a po roce 1948 byl znárodněn.
V roce
1957 získal celý areál
n. p. Svit Gottwaldov, který zde zavedl výrobu obuvi a zaměstnával až
2500 lidí. Postupné přístavby, halové konstrukce a levná řešení bez architektonického citu však zásadně narušily původní koncepci.
Nádražní restaurace
Původní restaurace naproti železniční výpravní budově vznikla na základě stavebního povolení z října
1881. Postavil ji židlochovický stavitel Josef Jelínek. Objekt byl vybudován v tehdy oblíbeném
německém hrázděném stylu, jak dokládají dobové pohlednice i zápis Augustina Weise. Nesl označení „Restauration“ a zahrnoval nálevnu, verandu, pokoje, kuchyň i hospodářské zázemí.
Roku 1908 odkoupila restauraci cukrovarnická společnost a začala ji provozovat jako závodní podnik pro své zaměstnance. V budově sídlil nepolitický
spolek cukrovarnických zřízenců, který pořádal například divadelní představení. Konaly se zde také kurzy první pomoci pod záštitou Červeného kříže i politické schůze.
Zásadní proměna nastala v roce 1915, kdy byla povolena výstavba nové restaurace, dokončené a zkolaudované v lednu 1916 po požáru rafinerie. Nová budova získala větší kapacitu i
modernější architektonické řešení. Její plochá střecha, nárožní rizality, terasa přístupná z pokojů v patře a francouzská okna s horním čtvercovým rastrem evokuje nejen
blízkou vilu někdejšího ředitele, ale i další projekty
architekta Adolfa Loose, jehož autorství zatím zůstává pouze domněnkou. Restaurace je významným svědkem vývoje obce i proměn architektury.
Po roce 1932 restauraci koupili manželé Karel a Zdenka Láníkovi. Jejich jméno nesl i vývěsní štít „Restaurace u Láníků“. V roce 1937 však kvůli dluhům připadla restaurace opět cukrovaru. Později objekt vlastnily rakouské pivovary Gösser a Schwechat.
Po válce byla budova konfiskována jako německý majetek a v roce 1949 přidělena obci. Krátce poté přešla do vlastnictví státu.
V roce 1979 prošla restaurace velmi necitlivou rozsáhlou přestavbou, která ji přiblížila současné podobě. Objekt je dnes v soukromém vlastnictví a restaurační i ubytovací provoz zde zůstává zachován.