Moving Image Department #9: Desire in Language ve Veletržním paláci

Devátou kapitolou Moving Image Department je „konverzační kus“ per se, v němž se protagonisté/umělci zabývají krajinou jazyka, jeho performativním potenciálem a hranicemi vyjadřování. Český umělec Roman Štětina spolu s chorvatským umělcem Damirem Očkem zkoumají chování jazyka, jeho vzorce jednání a schopnost vyvolat akci. Pouštějí se do pátrání po novém slovníku, který by odrážel politiku a gestickou ekonomiku a současně dešifroval struktury touhy prostřednictvím poezie a její revoluční moci; vydávají se hledat možnosti politického a afektivního skryté v básnickém gestu a často zanechávají protagonistu na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. Ústřední místo ve Štětinových a Očkových kinematografických sebereferenčních a teatrálních dílech zaujímá performativní já ovlivněné jazykem a mluvním aktem.

Dlouhometrážní film Návod k použití Jiřího Koláře (2015), který režíroval Roman Štětina ve spolupráci s Miroslavem Buriánkem, dlouholetým režisérem pořadů Českého rozhlasu, dokumentuje průběh natáčení básnického cyklu básníka, umělce a překladatele Jiřího Koláře (1914-2002). Snímek zachycuje Buriánkovu interpretaci Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení (1969) v průběhu náročných dvoudenních nahrávacích zkoušek; Buriánek básně převádí z psané podoby v precizním a dynamickém procesu, jenž dovádí k dokonalosti intonaci, intenzitu i pomlky a dává jim zaznít v souladu s Kolářovým záměrem. Návod k použití se tak ocitá v hraniční zóně mezi poezií a čímsi, co by bylo možné nazvat „akčním uměním“. Kolářovy básně hovoří o činech, které nebylo možné realizovat v době, kdy byly napsány, a proto mohly existovat pouze v autorově představivosti.  V rámci represivního politického systému korigovaného cenzurou představovala svoboda myšlení implicitně obsažená v těchto básních působivé vyjádření.

Dílo Damira Očka, jež je pokusem o emancipaci formulovanou slovem a obrazem, definuje jazyk dnešní doby jakožto akt vzdoru. Pro svůj nedávný filmový diptych Dicta si umělec vypůjčil název z latinského výrazu „dictum“, jímž se označuje nezpochybnitelná, autoritativní pravda. Zatímco Dicta I se zakládala na autobiografickém textu Bertolta Brechta Pět obtíží při psaní pravdy (1934), který vznikl poté, co autor uprchl před nacistickým režimem, Dicta II se odvíjí od „stopek“ (slov posbíraných na nejrůznějších veřejných fórech, která signalizují hranici, jež nemá být překročena) odříkávaných neutrálním hlasem za vizuálního podkresu s ukázkami bojových umění, které jsou náznakem možných násilností. Film ovlivněný dadaismem a konceptuálním uměním má formu koláže, jež se přeskupuje v neslyšitelné a protichůdné výroky, které jsou stejně těžko srozumitelné jako obraz. Výsledkem je aluze na epické divadlo a brechtovské zcizování, jež v divákovi probouzí politické a kritické uvědomění.

Roman Štětina (nar. 1986 v Kadani) žije v současnosti v Praze. V roce 2015 dokončil studium na AVU; dva roky studoval na frankfurtské Städelschule u Judith Hopf a Douglase Gordona. Patří k nejmladším držitelům Ceny Jindřicha Chalupeckého (2015) a jeho tvorba se objevila v Curychu na výstavě Manifesta 11, jejímž kurátorem byl Christian Jankowski (2016). Z jeho posledních samostatných výstav jmenujme: Instructions for Use of Jiří Kolář (s Miroslavem Buriánkem) v bristolském Spike Island; Shave and a haircut – two bits v Cardiff Contemporary; The Fortress of Solitude From the Holy Wood of Eternal Noise v MNAC v Bukurešti (kurátorky Anca V. Mihulet a Diana Marincu) (vše v roce 2016); Souvenir v pražské Polansky Gallery; Přednáška v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (obojí v roce 2015); Mluv, abych tě viděl v brněnské galerii Kabinet, TIC, Brno (2014). Z nedávných skupinových výstav jmenujme alespoň: Médium: figura v Galerii hlavního města Prahy (2017); All Watched Over v James Cohan Gallery; Silver Lining v Národní galerii v Praze; Diplomanti AVU v Praze; 7. zlínský salon mladých v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně; Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze v Národní galerii v Praze; Cena Jindřicha Chalupeckého v Národní galerii v Praze (vše v roce 2015); Straight to Camera: Performance for Film v Modern Art Oxford, Peripheral Vision na IV. moskevském mezinárodním bienále mladého umění v MMOMA nebo Explain Me Not v berlínském Autocenter (vše v roce 2014).

Miroslav Buriánek (nar. 1951) patří k předním českým rozhlasovým režisérům. Vystudoval divadelní režii na DAMU a poté, v letech 1978 až 2015, pracoval v Českém rozhlasu v Plzni, kde natočil tisíce reportáží, rozhlasových dokumentů a rozhlasových her.

Damir Očko se narodil roku 1977 v Záhřebu, kde žije dodnes. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Záhřebu a nyní se věnuje tvorbě videí, fotografií, instalací a dalších děl, včetně děl zvukových, poezie a děl na papíře, jako jsou fotokoláže nebo partitury. Očko zastupoval Chorvatsko na 56. benátském bienále (2015) a jeho díla se objevila na výstavách např. v pařížském Palais de Tokyo, záhřebském Muzeu současného umění, štýrskohradecké Künstlerhaus Halle für Kunst und Medien a varšavském Centru současného umění Zamek Ujazdowski. Mezi jeho poslední samostatné výstavy patří Dicta v Jeu de Paume (Paříž), Dicta v CAPC Muzeum současného umění (Bordeaux), Damir Očko v Agency Gallery (Londýn), Repeat After Me v Eastwards Prospectus (Bukurešť) a Year Out of Shape v Tiziana di Caro (Neapol). Tvorba Damira Očka je rovněž zastoupena ve sbírkách Louis Vuitton Foundation for Creation a CNAP – Centre national des arts plastiques v Paříži a v MUDAM v Lucemburku.