Tato akce již proběhla a není tedy aktuální. Prohlédněte si
aktuální akce v okolí této již neaktuální akce, prozkoumejte
aktuální akce v regionu Praha nebo navštivte
Výstavy v celé ČR.
Výstava Hořící srdce je výpovědí o velkém a nepřehledném světě kolem nás a osobním vzkazem českého malíře Jiřího Petrboka. Představuje zejména dosud nevystavené práce, které vznikaly ve čtyřech sériích a jejichž společným jmenovatelem je téma domova.
Výstavu zahajuje Národní galerie při příležitosti 50. výročí invaze „spřátelených armád“ do tehdejšího Československa. Petrbokův pohled na historii není patetický a uctivý, spíše naopak. Je často výsměšný a ironizující, nic mu není svaté. Srpen 1968 byl jen další v řadě událostí, které hluboce podryly naši důvěru ve stát, v lidské společenství a silně relativizovaly pojmy jako vlast a národ. Velká rodina zradila a zbyla jen ta malá, soukromá, uzavřená v interiérech bytů a domů. Jakkoli volně, i tato výstava je reflexí posledního půlstoletí naší i světové historie, reflexí, která je vyostřená a ironická, stejně jako intimní a citlivá. Petrbokovy obrazy pozoruhodně odrážejí jednu velkou lidskou zkušenost se světem, který nás obklopuje, se světem nesmírného strachu i hluboké lásky.
Od konce 90. let po současnost prošlo Petrbokovo malířské dílo postupnou formovou proměnou, především v barevnosti, ale i v nových kompozičních řešeních. Prostor, který vytváří rámce pro vznik a vývoj obrazu, je často konkrétní interiér, nezřídka je dokonce odrazem místa, ve kterém má být či bude obraz instalován. Tento přístup k vlastním dílům také částečně osvětluje a ospravedlňuje Petrbokovy alchymické manipulace s převzatými motivy (vlajky, státní symboly, intimní rodinné motivy atd.). Při tvorbě obrazu postupuje Jiří Petrbok spíše jako hudební skladatel, který vedle sebe dává jednotlivé tóny, postupně je přidává či odebírá, zkouší různé harmonie a akordy. Hudebnost těchto obrazů je intenzivní a přímočará, od zvuků ticha přes monotónnost minimalismu, po bouři symfonie. Na stranu druhou je zejména jeho cyklus Vlajková jasným postojem k současnému vyprázdnění oficiálních symbolů.
Výstavu tvoří čtyři základní témata spojená s domovem, od čistě osobní roviny po obecnější vnímání domova, jako specificky definovaného místa. To místo se postupně rozšiřuje a ze soukromí vcházíme do světa, který je bohatý, ale i nepřehledný a záhadný či dokonce strašlivý. Výstava představuje zejména nové práce, které zatím nebyly na veřejnosti představeny.
JIŘÍ PETRBOK
Narozen 28. března 1962 v Kladně. Po střední škole v době husákovského bezčasí pracoval jako slévač a záměčník. V roce 1981 absolvoval poprvé přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, přijat byl až napotřetí, což tehdy nebylo nijak výjimečné. Během studia pak zažil převratné změny, kterými škola prošla v období po roce 1989. První výstavy se zúčastnil ještě za studií, v roce 1986 na statku Milana Periče ve Svárově u Kladna. Jednalo se o polooficiální výstavu v rámci tzv. Konfrontací, které v druhé polovině osmdesátých let spojovaly umělecky různou skupinu mladých umělců – Jiřího Davida, Tomáše Císařovského, Jaroslava Róny, Martina Mainera nebo Vladimíra Skrepla. Z té doby, a vlastně ani z několika následujících let, se ale nedochovaly žádné Petrbokovy práce.
Petrbok nikdy nebyl členem žádného uměleckého ani generačního uskupení. Vždy stál jako by stranou, trochu vně. Distance byla sice zcela vědomá, ale byl kvůli ní dlouhá léta znám pouze úzkému okruhu diváků a sběratelů. Na AVU studoval v období 1984–1990 u prof. Radomíra Koláře a prof. Jiřího Sopka. První léta po ukončení akademie bývají nejtěžší, jsou plná pochybností a zklamání. Svět velkého umění se neotevírá a dřívější sny se stávají nočními můrami. Petrbok začal po škole pracovat jako prodavač v sexshopu a odešel do jakéhosi vnitřního exilu. V roce 1995 se na Akademii vrátil a stal se odborným asistentem Jitky Svobodové v ateliéru kresby na akademii, kde v současné době působí jako vedoucí pedagog.