Jan hrabě Harrach, šlechtic rodu i ducha

Jan Nepomuk hrabě Harrach se narodil 28. listopadu 1828 a zemřel 12. prosince 1909. Jeho matka (stejně jako jeho první manželka) pocházela ze starobylého a vlivného českého rodu Lobkowiczů a jistě i to se stalo příčinou, proč hrabě Jan zvýšenou měrou pociťoval své dávné české kořeny. Rozhodující vliv tu však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.

Vztah hraběte Jana k jilemnickému panství a k celým našim horám byl mimořádný a svědčí nejenom o prozíravosti a podnikavosti, ale i o jeho skutečné lásce. Ta se projevila mimo jiné roku 1904 založením první krkonošské přírodní rezervace s plochou více než 60 ha na severním svahu Krkonoše. Tento počin pak probouzel zájem o ochranu přírody v širokých vrstvách obyvatel.

Když v roce 1860 převzal tehdy ještě mladý šlechtic správu jilemnického panství, věnoval prvořadou pozornost především rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Lesní hospodářství za něj dosáhlo jednoho ze svých vrcholů a v mnohém pro nás zůstává inspirativní dodnes. Nelze přitom nepřipomenout, že na svém panství zavedl české úřadování, opatření tenkráte ojedinělé.

Velkou pozornost věnoval zdokonalení západokrkonošských cest včetně turistických a dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna – Bedřichova se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi. Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1890 dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny charakteristickou kamennou věž, kterou s oblibou navštěvujeme i dnes. Hospodářský i turistický rozmach západních Krkonoš by byl těžko myslitelný bez dobrého vlakového spojení. I tady hraběti Janovi náleží podstatná zásluha na vybudování místní dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.

Rozmachu turistiky bezděky napomohl hrabě také tím, že v roce 1892 přivezl na jilemnické panství pro své lesní dělníky první lyže. Jeden pár pocházel z Norska, druhý z Vídně a podle dovezených vzorů pak na příkaz jeho lesní správy místní řemeslníci vyrobili první lyže domácí provenience. Jejich podstatně nižší cena umožnila snažší vstup do zasněžené přírody nejen panským lesníkům, ale také zimním turistům a hory dosud v zimním období téměř bez turistů se rázem staly živým ohniskem lyžařského sportu. A Českému Krkonošskému spolku Ski v Jilemnici, prvnímu samostatnému českému lyžařskému klubu, dobře posloužila výletní restaurace na vrchu Kozinci nad Jilemnicí. Nechal ji pro jilemnické turisty rovněž postavit hrabě Jan.

Vřelý a velmi osobní vztah měl také k centru svého krkonošského majetku – k Jilemnici. Rád zde pobýval, v roce 1870 nechal opravit zdejší zámek, v polovině devadesátých let jej pak dal rozšířit, upravit do podoby, jakou známe dnes, a obklopit rozsáhlým parkem. Výrazně podporoval školy, místní odbor turistů, věnoval dříví na stavbu sokolovny, atd. R. 1863 městu daroval také krásnou kroniku a na úvod vlastní rukou mimo jiné připsal: "...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."

Zasadil se také o to, že Jilemnice zůstala sídlem politického okresu. Město se mu mimo jiné odvděčilo, podobně jako řada vesnic jilemnického panství (Horní Branná, Valteřice, Martinice a další), čestným občanstvím (1861) a dnes je zde po něm pojmenována jedna z hlavních historických ulic.