Tato akce již proběhla a není tedy aktuální. Prohlédněte si
aktuální akce v okolí této již neaktuální akce, prozkoumejte
aktuální akce v regionu Praha nebo navštivte
Výstavy v celé ČR.
Šeptuchy věří, že mají dar od boha. Umějí zbavit bolesti, vyléčit zánět nebo neplodnost. Chodí za nimi lidé, kteří mají noční můry, zadrhávají, nebo trpí přílišnou nesmělostí.
A také ti, kdo potřebují odvrátit uřknutí, zbavit se prokletí, ti, jimž někdo zemřel, a jeho duše nedošla pokoje. Každý má jinou bolest. A na každou bolest platí jiné zaříkávání. Šeptuchy totiž pracují šeptem. Středoevropské šamanky navazují na prastaré tradice, jež zůstávají dodnes živé i díky tomu, že Podlesí bývalo odjakživa periferií. Historický region, ležící dnes na hranici Polska a Běloruska, je krajinou hlubokých lesů, kde se mísí etnika, tradice, jazyky i víry. Jak prozrazují ikony v koutech, modlitební knížky pravoslavného ritu i typické kříže na hřbitovech, šeptuchy se hlásí k pravoslavné církvi. Ta se od nich ale distancuje, protože jejich rituály vypadají příliš pohansky.
Šeptuchy však léčí všechny, kdo je požádají o pomoc, nehledíce na příslušnost k té či jiné církvi. Mají však podmínku: je třeba léčbě věřit. Vyžadují spolupráci pacienta a ochotu zapojit imaginaci. Bizarně vypadající rituály, při kterých se používají tradiční přírodní materiály jako len, popel nebo vosk, mají jediný smysl: symbolicky materializovat neduh nebo zlého ducha, který se poté rozpustí ve vodě, promění v dým nebo třeba shoří s kouskem lněné koudele, umístněné na pacientově hlavě. Aby to bylo bezpečné, zakryjí ji nejprve kusem látky. Většina šeptuch jsou staré ženy, jen výjimečně lze mezi nimi narazit i na muže. Své stálé pacienty přijímají ve svých obydlích nebo na poutních či na jiných magických místech. Zpravidla neberou peníze a odmítají kohokoli uřknout nebo mu jakkoli ublížit. Uměly by to, ale považují to za nebezpečné: prokletí se často vrací k tomu, kdo přeje jinému zlo.
Fotograf Kuba Kamiński jezdí fotit léčitelky z Podlesí už několik let. Na prvních cestách ho doprovázel etnolog, jenž hovoří místním dialektem a stal se jeho průvodcem. Postupně místní získali k mladému muži, vybavenému nejčastěji fotoaparátem Leica M9, důvěru a on se mezi ně začal vracet sám. Kamiński pracoval řadu let jako válečný fotoreportér a tento cyklus náleží k jeho nejosobnějším projektům. Za dvojdílnou sérii černobílých fotografií, v nichž se mísí reportážní přístup se symbolickými obrazy, obdržel druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012).