Městský rámec tzv. Rohanského ostrova tvoří Libeň, Palmovka, Vysočany, Maniny a Karlín, samo území „ostrova“ se stalo na dlouhé roky zapomenutou pražskou periferií. Podivná poezie průmyslových předměstí zaujala uměleckou avantgardu první poloviny 20. století.
Invalidovna se stala jedním ze zastavení výstavy Rohanský ostrov, kterou v letošním roce pořádá Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy. V interiérech barokní budovy se teď můžete podívat na krátký film Bezúčelná procházka od Alexandera Hackenschmieda. Přístupný je zdarma v otevírací době budovy, v červnu je to každý pátek 14-16, soboty a neděle 10-16. Vstup hlavním vchodem z Kaizlových sadů (naproti pomníku P. Strozziho).
Městský rámec tzv. Rohanského ostrova tvoří Libeň, Palmovka, Vysočany, Maniny a Karlín, samo území „ostrova“ se stalo na dlouhé roky zapomenutou pražskou periferií. Podivná poezie průmyslových předměstí zaujala uměleckou avantgardu první poloviny 20. století. Ať už šlo o nástup umění světla a stínu, kterými jsou fotografie a film, anebo malbu, která na periferii hledala odvrácenou tvář města a obyčejné lidi. V Invalidovně žil mezi roky 1922–1927 válečný vysloužilec a fotograf Josef Sudek, který vytvořil cyklus fotografií „Z Invalidovny“, v němž mistrovsky pracoval se světlem.
Na rohu ulic Kaizlových sadů a Křižíkovy bydlel další mladý fotograf a filmař Alexander Hackenschmied. Jeho kratičký film Bezúčelná procházka byl nevídaný, převratný fenomén. Poprvé ve filmové historii vznikl „film jako umění“. Umělec pracoval se zvláštní kompozicí; vychyloval kameru z osy, hrál si s motivy zrcadlení a dvojníka. Zvuk a obraz spoluvytvářejí harmonickou kompozici.
Město a krajina, kterou si uměle vytváří, se staly středobodem výtvarné a literární Skupiny 42 v době 2. světové války. Její členové vytvářeli jakousi novou mytologii města – malovali dvorky, oprýskané dlouhé zdi, činžáky, pouliční lampy, opuštěné zahrady a zbořeniště ve snaze zachytit přítomný okamžik v jeho pomíjivosti a všednosti. Ve vysočanském ČKD od roku 1952 pracoval jako dělník Vladimír Boudník, grafik a literát, a v libeňské ulici na Hrázi bydlel jeho přítel Bohumil Hrabal. Spisovatel nechal Boudníka promlouvat v postavě, kterou nazval něžný barbar: „No ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany." Boudník na chátrajících městských zdech hledal a obkresloval tvary připomínající lidské tváře nebo zvířata jen tak pro radost kolemjdoucích, ale zároveň odkazoval na magickou poetiku města.