Výstava Kyklos – Tomáš Polcar

Tomáš Polcar patří mezi představitele umělecké generace, která výrazně vystoupila v 90. letech předchozího století, účastnil se klíčových akcí a výstav (II.bienále mladých, GHMP 1996; Snížený rozpočet, Mánes 1998; CZ 99, Václavské náměstí 1999; Konec světa, NG 2000 a další). Nepřehlédnutelné byly Reklamní kampaň na obyčejné předměty nebo Portréty nahých lidí v roce 1998, které uskutečnil ve spolupráci s Ester Polcarovou. Bilboardy, které tehdy v metru zaznamenaly spousty lidí, byly anonymní, nešlo o to zviditelnit se.

Důležité bylo sdělení. Tento rys výrazně vystupuje poté, co se s rodinou odstěhuje z Prahy do Slavětína. Se začátkem slavětínské etapy, blízko přírodě a tak i člověku, se Polcarova tvorba proměňuje a vyvíjí se v cyklech. Tomáš Polcar je založením hledač. Nejde mu o sebestředné hledání ve vlastním nitru, ačkoli se nakonec nevyhnutelně svého já, s důrazem spíš jungovským nežli freudovským, dotýká. Na začátku každé z hledačských výprav stojí setkání s projevem formy jako zhmotnělého principu, ústící v uzavřený cyklus, představující myšlenkovou cestu, jež se od něj odvíjela.

Výstava Kyklos představuje v návaznosti a zároveň v kruhu tři po sobě jdoucí cykly. Tomáš Polcar vychází z otázek po smyslu bytí a postupně se stahuje z vnějšího světa směrem dovnitř. Toto směřování k centru anticipují již dřívější velkoformátová plátna Uzle. Navazující cyklus Hnití plodí žití vychází z krajiny a jejího plynutí ve věčném koloběhu. Zachycuje pozorování proměny hmoty, její rozklad, a zánik vidí jako cestu k novému životu. Nazírá chemické a fyzikální jevy obdobně jako alchymista, pro kterého jsou materiálním vyjádřením ideové podstaty světa. Z hmoty a její podstaty vychází Polcar také v dalším cyklu Atomos, kde ji předkládá rozloženou na částice. Skrze ně a jejich vazebné obměny se hmota proměňuje a osciluje mezi hmotným nebytím a bytím: dále nedělitelné částice neustále víří, spojují se a rozpojují. Koule. Ideální tvar. Z koulí atomů vodíku a kyslíku se skládá molekula vody. Lidské vajíčko je koule, která se vyvíjí rýhováním. Nic vymyšleného, sama příroda. Nakonec řeší kruh jako dokonalý platónský tvar: průmětem koule je kruh. Kruh jako univerzální tvar, nezávislý vůči času, respektive jeho lineárnímu chápání, vůči prostoru i vůči člověku. Je prostředníkem meditace, soustředění.

Poslední cyklus sóma vychází z tvaru buňky včelího plástu, která Polcarovi jako včelaři nutně uhranula. Názvem odkazuje k řeckému Sóma ve významu těla. Odtud vede podobenství jednoty celku složeného z částí: buňka jako ideální tvar pro komůrku, ve které má vyrůst nová včela jako součást organizmu včelstva. Buňka jako tvar, optimálně vyhovující vytváření sítě a nejlépe využívající prostor. Síť jako metafora těla, vznik a rozpad, plnost a prázdnota. Sóma jako Samo Organizující se Migrační Algoritmus evolučních pochodů. Jednotlivá díla nabývají pod Polcarovýma rukama podoby klasického trojrozměrného objektu nebo obrazu a obstojí sama o sobě. Přes neskrývaný příklon k tradici a odklon od nových médií Tomáš Polcar duší zůstává konceptualistou. Formě neslouží, naopak ona je mu služkou. I tak můžeme rozpoznávat polcarovskou manýru. Jako základní složka rukopisu, formulovaná do obrazu či trojrozměrného objektu, jednoznačně vychází myšlenka. Lucie Šiklová