Napnutá plátna mění svůj tradiční charakter. Oříznutá do neobvyklých úhlů a vyskládaná do nových útvarů napadají zažitý systém pravoúhlých rámů ukotvujících centrální motiv. Samy se stávají formou i obsahem, přičemž komplikují celý narativ o tom, co je plocha a prostor, co je malba a co objekt. Vidíme, že něco není v pořádku, a přitom je všechno přesně tak, jak má být. Možná je to jen rozpuštěnou hranicí mezi náhodou a záměrem nebo mezi dynamickým gestem a statickým materiálem.
Dokonale našepsované čisté bílé plátno je pro mnohé paralyzující. Tady je bez zaváhání narušeno sebevědomým tahem štětce a podpořeno výraznou, místy nesourodou barevností. Defragmentováno do konečného chaosu, zastřešeno definovaným systémem. Připustíme-li, že náhoda a záměr koexistují, jakým způsobem ovlivňuje jedno druhé?
Přestože je tvorba Davida Hanvalda přirozeně inspirována různými uměleckými směry, je rozpoznatelná na první pohled.
Příznačně vizuálně reduktivní, postkonceptuální, minimalistická a geometrická, jednou nohou opatrně v abstraktním světě, avšak zřetelně spřízněná s realitou. Ať už je jejím hlavním zájmem vytvoření iluze trojrozměrné formy na ploše plátna, anebo se tématem stává samotná existence malířského objektu, barvy, gesta nebo záznamu pohybu. Ucelený a osvojený rukopis nabízí Hanvaldovi různé možnosti, jak dále rozvíjet vlastní autorský program a experimentovat s ním.
Samostatná výstava Dissolution of Boundaries v Galerii Artefin nabízí výběr z Hanvaldovy aktuální tvorby, přičemž přibližuje několik směrů, které kontinuálně a paralelně rozvíjí. Zřetelný zájem o rozpuštění hranic mezi plochou a prostorem ilustruje série obrazů s hlavním motivem perspektivního zobrazení konstrukce krychle či kvádru. Vizuálně úderné malířské variace rozvíjejí obrazovou iluzi trojrozměrného objektu vytvořeného odvážnými tahy štětce (Č. 14, z cyklu Kostky, 2018). Celá objektová fantazie se ještě více komplikuje, když do hry vstupuje expandovaná forma obrazu, ve které se tradiční adjustace malířského plátna rozpadá na jednotlivé fragmenty, spojující se do výsledných geometrických tvarů (Kresba 1B, z cyklu Kostky, 2019). Jsou zobrazeny prostřednictvím perspektivních zkratek a zůstávají v centru zájmu, ale Hanvald je nakonec stejně uzavírá do obvyklého rámového systému, jako by se nechtěl vzdát kontaktu s konvenčním malířským obrazem. Cesta
ke smazání mediálních limitů vede přes nestandardně nainstalované pomalované kvádry vyčnívající ze stěn galerie (série Kostky, 2016) a jejich volně stojící variace až k levitujícímu hranolu (Kostka č. 2, 2023), jehož plochy jsou definovány malířským gestickým šrafováním. Autor tak suverénně opouští stěny, vstupuje do prostoru a potvrzuje autonomní existenci svých prací.