Birgusovy fotografie z doby tzv. normalizace byly většinou černobílé. Odpovídalo to nejen tehdejšímu pojetí dokumentární fotografie, do níž ale Birgus vnesl výrazně subjektivní cítění, ale i celkové atmosféře tehdejší neutěšené doby. Fotografie nás vracejí do tehdejších českých a moravských měst, stejně jako do Moskvy, Tallinnu, Rigy, Varšavy, Sofie a dalších metropolí sovětských satelitů. Do míst, která opanoval všeprostupující marasmus, alkoholizmus, deprese, popisované jako ztráta životních perspektiv. Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy v jejich pachtění po zboží, kterého nebylo dost nebo nebylo vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů, černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí. Bezčasí bylo členěno jen státními svátky, fotbalovými nebo hokejovými sezónami a epizodami seriálů Jaroslava Dietla.
Jemným a esteticky vytříbeným pohledem na hořkou normalizační realitu nám autorovy fotografie, vedle samotného dokumentaristického sdělení, i dnes připomínají, že bychom si měli vážit svobod získaných v listopadu 1989, možností rozhodovat o svém osudu.
Vladimír Birgus (nar. 1954) měl na osm desítek autorských výstav, ale v Praze se představil jenom na menších expozicích ve výstavní síni Foma, v Pražském domě fotografie nebo v Leica Gallery Prague . Jinak byl autorem či spoluautorem několik stovek výstav doma i v zahraničí (Moderní krása – Česká fotografická avantgarda 1918 – 1948, Česká fotografie 20. století, zásadních retrospektiv Františka Drtikola, Eugena Wiškovského, Jaroslava Rösslera, Josefa Sudka ad.), ale i desítek přehlídek současných autorů. Jeho knižní publikace jsou jak doma, tak i v zahraničí, přijímány jako základní informační prameny o českém fotografickém dění. Současně se desetiletí angažuje i na světovém fóru, na festivalech, veletrzích a mezinárodních workshopech.
Vladimír Birgus s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze spolupracoval už od poloviny 80. let, kdy připravil přehlídku prací pražské FAMU. V následujících desetiletích byl spoluautorem a často i iniciátorem některých nejvýznamnějších výstavních a publikačních projektů muzea. Tato přehlídka jeho rané tvorby je i určitým poděkováním za mnohaletou spolupráci.
Výstava velkoformátových černobílých zvětšenin je doplněna projekcí, rozšiřující vhled do autorova archivu. K výstavě vychází v pražském nakladatelství KANT kniha Tak mnoho, tak málo.