Vernisáž výstavy Aerobic

Petr Zatloukal náleží k proudu českých dokumentaristů, kteří na domácí fotografickou scénu vstoupili v 70. a 80. letech minulého století. Mezi autory, kteří často vzešli z amatérského prostředí a kteří v tehdejším Československu prosazovali tzv. subjektivní dokument, patřili například Jiří Hanke (*1944), Bohdan Holomíček (*1943) nebo Bořek Sousedík (*1946).1 Tvorba těchto a dalších autorů nebyla programově společensky angažovaná, témata a formáty fotografických cyklů byly často velmi osobní. Mnoha autorům se však právě v kontextu emotivní či intimní výpovědi podařilo zachytit společenskou a sociální situaci v tehdejším Československu. Tedy dobu pozvolného společenského úpadku a rozkladu, kdy komunistický režim nejen zde, ale v celé střední a východní Evropě směřoval ke svému zániku.
 
Soubor Aerobic, 80. léta 20. století
V 80. letech se v bývalém Československu se stalo velmi módní záležitostí skupinové cvičení žen. Velmi rychle se zde uchytila domácí podoba aerobiku, rytmického cvičení s hudbou, které se sem dostalo ze západní Evropy a USA. Ženy, které neměly moc společenského vyžití. Naprostá většina byla zaměstnaná a na koníčky v socialistickém Československu, kde volný čas vyplňovala hlavně péče o rodinu, neměly dostatek času. Proto také centrálně organizované cvičení, které slibovalo jak pěknou postavu, tak i společenský kontakt, nabylo velmi rychle masové podoby a obliby. Zatloukal se díky své první ženě, instruktorce aerobiku, dostal na mnohá vystoupení, tréninky i do zákulisí. Fotografie, které vytvořil, vznikly bez jakékoliv snahy se fotografií angažovat. A přesto, s odstupem času, právě tyto fotografie poskytují divákovi nečekaný výsek skutečnosti. Dodnes odkazují k tragikomické socialistické epoše a k normalizované společnosti. Řada z těchto dokumentů stále nese výrazný subjektivní pohled tehdy mladého autora. Tomu se mimoděk podařilo v kombinaci s kompozicemi z linií, ploch i figur, vytvořit nejen výtvarný, ale i zčásti i symbolický dokument své doby. Zatloukalovy fotografie, díky dominantně ženským modelům, nám zprostředkovávají silné emoce a prožitky na pozadí skromně vybavených tělocvičen a omšelých betonových ploch chátrajících sportovišť. Podobně jako se Miroslavu Tichému (1926–2011), i přes vrozenou plachost, poštěstilo přinést voyeurskou sondu do života socialistické ženy, tak i Zatloukalovi se podařilo zachytit mnoho podob a příkladů žen, snících o jiném a lepším životě.