Hlavní expozice Trienále SEFO 2021 představuje skupinu autorů širšího středoevropského regionu, kteří se ve své tvorbě opakovaně obracejí k otázkám určení, pojmenovávání, skladby, organizace a významu prvků tvořících svět, který obýváme.
Spíše než vlastní téma nebo přístup, rozhodně spíše než médium, je spojuje právě způsob přemýšlení, využívání základních definic a polarit, jimiž si na cestě k porozumění pomáháme. Lidský svět je paradoxní, čím více touží po jednotě a celistvosti, tím více vytváří dělících čar a omezení. Napětí mezi tím, co je uvnitř, a považujeme to za své, a tím, co se nachází vně, a patří to takříkajíc všem, je značné a pro vlastní sebepojímání také zásadní.
Expozice Universum je cyklická – ve svém počátku i konci navazuje na monografickou přehlídku díla Jana Pamuły. Uršula Berlot-Pompe, Zdeněk Trs a Jaroslav Grulkowski, respektive Lubomír Axmann, reprezentují zdánlivou transparentnost logického systému, technicky přesné vizualizace jeho struktury. Bylo by snadné chápat jako její přímé opozitum právě chaos, daleko podvratnější jsou však hraniční polohy nebo pseudosystémy, které využívají důvěryhodných mechanismů a zavedených strategií, mírně je však dezinterpretují a činí o to manipulativnějšími. Čím více idealizovaný objektivní systém přizpůsobujeme svým potřebám a možnostem, tím více se mu zpronevěřujeme. Příkladem tohoto jemného, ale zásadního posunu jsou realizace Jany Gunstheimer, Árona Kútvölgyi-Szabó, Agaty Gertschen, Ondřeje Přibyla, Joanny Leszczyńské či Adama Kokesche. O to působivější, že pracují s takzvaně tradičními médii a postupy.
Kontinuita, univerzálnost procesu poznávání a formulace vlastní argumentů či zjištění, jsou tématem, které sleduje Nikolaus Gansterer. Ten také představuje centrum spektra – v tradici, jíž alespoň v osobní rovině následujeme renesanční představu o centralizovaném universu, v jehož středu stojí člověk, nejen jej přijímající, ale recipročně také tvořící. Smysl instalace opět získává na významu technikou, jíž autor adoptuje a kterou je kresba.
Oscilace kolem tohoto neustále se proměňujícího ohniska pak pojímá také další umělce, mimo jiné ty, snažící se obnovit moment zkušenosti s tím, co je, co slouží přímému doteku či pohledu. Mezi ně patří Gábor Koós, Karol Pomykała nebo Adam Albert. Překračují přitom hranice reálného, respektive virtuálního, možného, a ukazují, jak velký význam hraje vyprávění, příběh, který sdílíme, a jazyk, který pro to používáme. Spolu s tím demonstrují to nejdůležitější – že fakta se ustavují na základě společné kultury, ne naopak. A že umění ukazuje permanentně a neustále, co to znamená tvořit realitu.
V této konstelaci je universum plastickou strukturou. Není úplné ani všeobjímající. Jeho kostrou je lidská zkušenost se světem – nefaktická, komplexní a proměnná. Tím, co sdílíme, je systém pevných bodů. Výjimečným jej činí to, co se nachází mezi nimi.
Trienále SEFO 2021