Fotografický svět začala objevovat už jako dítě ve svém rodném Vyškově, kde dodnes tvoří a kam se neustále vrací. Skutečný zlom přišel v roce 2004 s prvním digitálem a odhalením magie expozičního trojúhelníku. Následovala éra zrcadlovek, honba za technikou a sbírání zkušeností napříč žánry – od precizního makra až po emoce svatebních dnů. Srdcem však Andrea vždy zůstávala v tichu krajiny a architektury. Má za sebou dvě úspěšné výstavy digitální tvorby – Okna a Spektrum.
V roce 2016 udělala krok zpět, aby viděla dál.
Odložila digitální preciznost a vyměnila ji za poctivou mechaniku Flexaretu II a vlastnoručně vyrobené pinhole (dírkové komory, camery obscury). Její nejoblíbenější fotoaparáty? Kromě fullframu od Canonu ? krabičky od sirek. Každá má své jméno, svůj charakter a svůj osud. Andrea jim dává nový život a ony jí na oplátku otevírají svět, který digitální čip nezná.
„Černobílá fotografie mě osvobozuje od barevného šumu. Dovoluje mi vnímat jen čistý obsah a světlo. Na dírkové komoře mě fascinuje ta odzbrojující jednoduchost a dobrodružství, kdy do poslední chvíle netuším, co mi film po vyvolání daruje – někdy i po celém roce čekání.“
V éře umělé inteligence a honby za hyperrealitou Andrea záměrně volí pomalost, nedokonalost a rituál. Žádná spoušť, hledáček, expoziční automatika, žádná elektronika, ani AI, … jen trocha manuální zručnosti, praxe a štěstí a může vzniknout fotografie. Její snímky jsou důkazem citátu Dorothey Lange: „Fotoaparát je nástroj, který učí lidi vidět bez fotoaparátu.“