SUITY ¾ Komponovaný večer současného tanečního divadla, choreografové Attila Egerházi, Petr Zuska, Šimon Kubáň a Vlasta Schneiderová si vybrali hudbu z naši národní „pokladnice“ českých hudebních skladatelů: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Interprety večera jsou členové souboru Balet Praha Junior. Taneční zpracování hudby českých skladatelů je cestou k hlubšímu pochopení konkrétních skladeb, osloví tak kulturní – především velmi zkušenou hudební – veřejnost a představí jí magický svět tanečního divadla. Celková délka: 90 minut, přestávka 20 min. PASS-AGES/ Z ČASŮ MINULÝCH Choreografie: Attila Egerházi Hudba: Leoš Janáček (Po zarostlém chodníčku) Lyrický cyklus klavírních miniatur vychází z Janáčkových vzpomínek na rodné Hukvaldy a na předčasně zesnulou dceru Olgu. „Snad cítíte pláč? Tušení jisté smrti. ….přestal jsem jezdit do krásného valašského kraje hukvaldského pro radost.“ „Život není to, co chceme, ale to, co máme“, říká Dita Saxová, hrdinka Arnošta Lustiga. Stejnou pravdu a vyznání cítíme z Janáčkovy hudby. Stejnou pravdu vyjadřuje choreografie Attily Egerháziho Pass Ages: milovat život v celé jeho osudové složitosti. Žít naplno smutek i radosti. Dva umělci, v čase tak vzdálení a obsahem svých postojů a sdělení tak blízcí. NEBULA Choreografie: Šimon Kubáň Hudba: Bedřich Smetana: Má hvězda text: Bedřich Peška, zpěv: Pražský filharmonický sbor, dirigent: Josef Veselka, Česká píseň, Sbory, nahráno v roce 1996 Bedřich Smetana: Pensée fugitive (Andante) hraje: Jan Novotný, Souborné dílo 2 Klavírní skladby, nahráno v roce 2014 Antonín Dvořák: Symfonie č.9 v E Minor, Op. 95, B.178, "Z Nového světa" (4 věta Allegro con fuoco) hraje: Vídeňstí filharmonikové, dirigent: Herbert von Karajan, nahráno v roce 1985 Pokud překročíme hranici horizontu událostí, dostaneme se do bodu okamžiku, kdy se již nejde vrátit zpět… Choreografie je inspirována hudbou Smetany "Má hvězda" pro tříhlasé ženské sbory a klavírním kusem "Pensée fugitive" (Andante), které pro diváka otevírají dveře do niterného světa tajemna a duchovna, na který navazuje Dvořákův opus magnum symfonie "Z Nového světa", které je dílem s nesmírným přesahem, energií a odkazem, který byl podnětem k abstraktnímu ztvárnění jeho čtvrté, závěrečné věty. Když se večer stmívá, dříve než jdu spát na lávce sedávám vedle našich vrat. Hledím po nebíčku, hledám svou hvězdičku. Kde jsi, kde jsi hvězdo má. Kde jsi, kde jsi hvězdo má. Jako se usmívá na mne matička, líbezně se na mne dívá hvězdička. A mně tiše praví její hlas laskavý. Já jsem, já jsem hvězda tvá. Já jsem, já jsem hvězda tvá. (Bedřich Peška, Má hvězda) V mlhách Choreografie : Petr Zuska Hudba : Leoš Janáček (klavír : Ivan Klánský) Cyklus „V mlhách“ (1912) je považován za vrchol Janáčkovy klavírní lyriky. Tato hudba vyvěrá z hlubin duše, vyzařuje tklivý smutek, je něžná a jiskřící, zahalená do oparu až impresionistické chvějivosti. Skladatel vede s nástrojem dialog, jehož psychologický záměr je nepostihnutelný, jakoby schovaný za závojem, který propouští jen to hlavní – nepojmenovatelné... O obsahu svých miniatur Janáček pomlčel… „Inspirován tímto opusem, jsem v roce 1996 vytvořil pro Pražský komorní balet Pavla Šmoka stejnojmenný ženský duet. Tehdy mi bylo 28 let, jedná se tedy o jedno z mých raných děl. Jako mladý ambiciózní choreograf jsem v tehdejší anotaci naznačoval určité psychologicko – filozofické aspekty, na nichž jsem tento metaforický “obraz“ stavěl. Dnes, po dalších 28 letech, se do toho pouštět nehodlám. Není to potřeba. Naopak, nechám divákům dveře otevřené dokořán a společně s Janáčkem nebudu pojmenovávat a pomlčím…Za zmínku však jistě stojí, že v novém nastudování pro soubor Balet Praha Junior jsme se společně rozhodli pro dvě naprosto odlišná obsazení. Tedy ženské, jako původně, ale rovněž mužské. Jsem si jist, že tímto krokem necháváme vzniknout vlastně dvěma odlišným dílům. I přes totožnou choreografii k nám budou proudit jiné emoce, pocity, prožitky… Přeji krásný zážitek jak ze ženské, tak i mužské verze.“ Petr Zuska ZDÁLO SE MI O DVOŘÁKOVI Choreografie: Vlasta Schneiderová Hudba: Antonín Dvořák (Romantické kusy, Sonatina G dur) „Tam ten kostelíček….Tam jsem hrál své sólo na housle. A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem ladil housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech…..To byl líc mého mládí; však ani rub nebyl bez zajímavosti, ač mne stál mnohou slzu…..Chodil jsem s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček a když mi otec svěřil některý ten kus, jenž mi ve své bujnosti utekl nebo mne bez dlouhých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace závidění hodná. Ale všecky takové strasti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný.“ (Dvořák ve vzpomínkách a dopisech)