Salif Keita

Životní příběh Salifa Keity patří k těm románovým či filmovým, které se snad ani nemohly ve skutečnosti stát. Věřili byste scénáři o princi, který se stane vyděděncem, a nakonec dobude svět jako zpěvák? Jenže ten příběh je zcela pravdivý. Salif Keita se narodil 25. srpna 1949 v Djolibě jako potomek malijské královské rodiny, dokonce v přímé dědičné linii Sundiaty Keity, ve 13. století zakladatele Malijské říše. Zároveň však přišel na svět jako albín, což je v kultuře Mandinka považováno za velmi zlé znamení, a rodina Salifa zavrhla a vypudila. Nadaný mladík přitom podle šlechtických zvyklostí nesměl pracovat a ve studiu mu zabránila vada zraku. Jako teenager se od vznešeného rodu sám distancoval a aby se uživil, přestěhoval se v roce 1967 do Bamaka, kde začal zpívat a hrát v tamních klubech.

Štěstí se na Salifa usmálo, když byl přijat do stylotvorné, státem sponzorované kapely Super Rail Band de Bamako. Brzy se stal tahounem ansámblu, ale po třech letech, v roce 1973, přerostl jeho rámec. Tehdy nastoupil jako sólista do skupiny Les Ambassadeurs a zpěvákův věhlas poprvé přerostl hranice Mali. Když v domovské zemi v polovině 70. let zavládly politické nepokoje, žel zdaleka ne poslední, Keita snadno přesunul sídlo nejdříve na Pobřeží slonoviny a v 1984 do Paříže. Publikum na celé planetě dokázal zaujmout přirozeností, s jakou využíval prvky „západního“ rocku, popu a jazzu a latinskoamerické hudby, aniž by zapřel západoafrické kořeny. Ostatně po roce 2000 odmítl osud emigranta a vrátil se žít, tvořit a hledat inspiraci do Mali, bezpečnostním rizikům navzdory.

Africké publikum získal Salif Keita albem Mandjou (1978), už tehdy se mohl chlubit přízviskem „Golden Voice of Africa“. O mezinárodní věhlas v počínající zlaté éře world music se zpěvák přičinil afro-popovou deskou Soro (1987). A samozřejmě také vystoupením na památném charitativním koncertu pro Nelsona Mandelu v roce 1988 na stadionu ve Wembley, po boku hvězd jako Sting, Peter Gabriel, Dire Straits či Stevie Wonder, jehož přenos v 67 zemích světa sledovalo na 600 milionů diváků.

Keitův kontakt s jazzovým a jazzrockovým světem zprostředkovali například na albu Amen (1999) věhlasní hosté jako Joe Zawinul, Wayne Shorter a Carlos Santana. Afrického pěvce ovšem inspirovaly také šansony na desce Sosie (1997). Publikum milující tradičnější, akustičtější sound africké hudby s nápadnějším využitím nástrojů jako kora a balafon pak Salif Keita nadchl deskou Moffou (2002) i následujícím titulem M’Bemba (2005). Lichotivou pověst majstrštyku získala také nahrávka La Différence (2009), z hluboké osobní zkušenosti albína reflektující témata odlišnosti, pronásledování a bezpráví. Mimochodem, hostují zde například americký jazzový kytarista Bill Frisell nebo originální libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Nadšené recenze a ohlas posluchačů si vysloužil i zatím poslední Keitův titul Un Autre Blanc (2018), kde mezi pozvanými hvězdami figurují beninská diva Angélique Kidjo či jihoafrický sbor Ladysmith Black Mambazo.