Rok 1918 přinesl zásadní zlom v uspořádání oblasti, příležitostně nazývané „střední Evropa“. Rozpad Rakouska-Uherska v roce 1918 a vznik nových státních útvarů se podstatně dotkl vnějšího i vnitřního života jeho obyvatel a odrazil se také ve výtvarném umění: ovlivnil komunikaci umělců, zasáhl do jejich lidských a politických postojů, podílel se na proměně námětů a zrodu nových formálních přístupů.
Výstava Rozlomená doba se zaměří na zdroje a projevy této dramatické proměny v období zahrnujícím závěrečné desetiletí Rakouska-Uherska a úvodní desetiletí nástupnických států. Přihlédne k dění v Berlíně, kde mnoho umělců nalezlo výstavní a publikační možnosti, a v Paříži, která pro ně stále zůstávala „městem světla“ a v níž mnozí autoři delší dobu žili nebo z jejích podnětů čerpali inspiraci. Uvnitř proměňujícího se společenského dění v Rakousku-Uhersku a následně v Československu, Maďarsku, Rakousku, Polsku a Jugoslávii se rozestřela hustá síť kontaktů, vytvářená samotnými umělci. Propojovala jednotlivá ohniska moderního umění, jako byla Vídeň, Budapešť, Praha, Krakov, Košice, Lublaň, Záhřeb, Bělehrad, Lvov, Bukurešť, Novi Sad. Spolupráce se uskutečňovala prostřednictvím putovních výstav, nejrůznějších časopisů.
Jádrem výstavy bude sledování proměny lidské individuality, do níž prudce zasáhla první světová válka. Na počátku stál vyhraněný jedinec, zpochybňující hranice svého světa, na konci se objevila umělá bytost, jejímž cílem bylo přeživšího člověka nahradit a vytlačit. Ostré protiklady vymezují rámec období 1908–1928 a vytvářejí dynamické pole pro nejrůznější umělecké, výrazně odstupňované přístupy, jimiž pronikají bez ohledu na směry, skupiny, hnutí či styly. Ovlivňovaly každodenní život člověka, který se zprvu propadal do svého bezedného nitra, kdežto později se obával typizovaného standardu, který z něj udělal pouze mechanizovanou loutku. bohaté vzájemné korespondence, cest jednotlivých autorů a někdy jejich nucené emigrace do zahraničí.
Zrod soudobého Středoevropana zasáhl jeho tři hlavní mohutnosti, vycházející z odkazu filosofické reflexe novověku – vztah k tělu, duši a duchu, jež v rozpětí dvaceti let prošly zřetelnou proměnou. Každá z nich se výrazně promítala v uměleckých dílech, díky nimž lze zpětně usuzovat na způsob, jak vnímal autor sám sebe, a rozpoznat, kde nacházel své jistoty a kde naopak prohluboval své pochybnosti, co mu bylo blízké a s čím se konfrontoval. Umělecká díla se tak stala mnohovýznamovými průsečíky, na něž se nemuselo pohlížet jen z úhlu jejich stylové či směrové příslušnosti nebo jejich významu ve vývoji umění.