Nyní ho po rozsáhlém restaurování poprvé vystavuje.
Orientální koberce zaujímaly mezi rozmanitými zájmy Karla Čapka významné místo. Spisovatel v jednom pražském obchodě rozpoznal sběratelský význam vzácného koberce a chtěl ho získat, na prodej však nikdy nedošlo. Po desetiletí zůstával koberec v rodině tehdejší majitelky. Ta se ale nijak nepodobala postavě povídkové vetešnice paní Severýnové, již ve filmu přesvědčivě ztvárnila vdova po Karlu Čapkovi Olga Scheinpflugová. Byla to Helena Zajíčková, která vedla jeden z nejuznávanějších pražských obchodů s orientálními koberci a která tak hodnotu „bílého anatoláku“ dozajista dobře znala.
Koberec selendi se vzorem ptáků pochází ze západního Turecka, pravděpodobně z města Selendi, a jeho vznik dnes zařazujeme do druhé poloviny nebo sklonku 16. století. Jde tak o jeden z nejstarších orientálních koberců v českých sbírkách. Bílé anatoláky, jinými slovy koberce s bílou půdou, mívají tři typy pravidelně uspořádaných motivů: čintámani (trojice kruhů doplněných obvykle dvěma vlnovkami), ptačí motiv a nejméně častý motiv škorpionů. Názvy motivů a vzorů se však často volily ne na základě jejich původního, dnes neznámého významu, ale jen podle toho, co na pohled připomínaly.
Motivy čintámani a motivy ptáků se přitom na skutečných kobercích
nikdy neobjevují společně jako rovnocenné – k propojení došlo tedy jen ve spisovatelově fantazii a v materiální podobě až v roce 1964 při návrhu rekvizity pro povídkový film režiséra Jiřího Krejčíka.
Selendi získaný do sbírek Národní galerie je
výjimečný sám o sobě – stářím, typem a formátem. Můžeme si ale být jisti, že jde skutečně o ‚bílý anatolák‘, který spisovatele inspiroval? Ano, protože kromě tradované ústní verze autentičnost potvrzuje memoárová literatura a archivní dokumenty včetně původní rukopisné verze Čapkovy povídky.
Původní název v rukopisu povídky
Případ se sultánskou manufakturou je přeškrtnutý a změněný. V původní verzi se hovoří jednoznačně o koberci s bílou půdou ze 17. století mimořádně velkých rozměrů, označení vzorů Čintamani a ptáci však Čapek doplňoval dodatečně. Ve dvacátých letech byly koberce s jedním i druhým vzorem publikované v zahraniční literatuře, ale jediným známým kobercem s bílou půdou na území Československa byl pravděpodobně Schwarzenberský čintámani na zámku Hluboká. Setkání s kobercem s ptačím vzorem, co do významu srovnatelným, muselo být pro milovníka a znalce orientálních koberců velkou událostí.
Aby mohl být koberec selendi představen návštěvníkům, prošel
náročným restaurátorským zásahem, jehož průběh bude na výstavě doložen fotografiemi i dokumentárním filmem. K zájmu Karla Čapka o orientální koberce se vztahují i další exponáty výstavy. K vidění budou
koberce zapůjčené přímo z Čapkovy vinohradské vily, kterou v roce 2013 odkoupila Městská část Praha 10 a která v současné době prochází rekonstrukcí. V rámci katalogizace vznikl odborný soupis koberců, které Čapek na rozdíl od toho „ptačího“ získal, v němž jsou zastoupeny koberce turecké, kavkazské, perské i středoasijské. Nejde o homogenní soubor, zahrnuje jak koberce, které Čapek jako jejich znalec a milovník oceňoval, tak velkoformátové dílenské práce, od jejichž koupě sám přátele odrazoval. Výběr z Čapkovy sběratelské vášně stejně jako část vybavení z jeho pracovny bude ve Veletržním paláci vystaven díky laskavosti Městské části Praha 10, která tyto exponáty zapůjčila.