Vernisáž: 6. 6. 2026 / 17:00. Specificky koncipovaná výstava olejomaleb jednoho z nejvýraznějších českých vizuálních umělců. Obrazy vycházející z přírodních principů i rodinného archivu vznikly během několika posledních let, ale jejich těžiště je ukotvené v současnosti. Přestože se na první pohled soustředí na motivy motýlů, květin a dětí, skutečným tématem je ticho, proměna a čas.
Kurátor: Radek Wohlmuth
Petr Nikl (* 1960) je český malíř, ilustrátor, spisovatel, hudebník a divadelník, jeden z nejvýznamnějších současných českých umělců. Jeho dílo bylo představeno v řadě místních i zahraničních uměleckých institucí, je součástí řady sbírek po celé Evropě. Petr Nikl je držitelem četných ocenění, mezi nimiž je například Cena Jindřicha Chalupeckého (1995), tři ceny Ministerstva kultury za „Nejkrásnější knihu roku“ (1997, 2001 a 2002) či ocenění Magnesia Litera v kategoriích „Kniha roku“ a „Kniha pro děti a mládež“ (2008). Jeho knihy vyšly v mnoha zahraničních vydáních, mimo jiné francouzsky, anglicky či italsky. V letech 1987 – 2001 byl členem umělecké skupiny Tvrdohlaví.
Ticho je v pojetí Petra Nikla klamná substance. Neznatelná, téměř konejšivá, a přitom právě v něm se může stát téměř cokoli. Na stejnojmenné výstavě svých olejomaleb, které časově dosahují ke covidovému roku 2019, ale jejich většina je ukotvená v současnosti, tento autor vedle sebe nečekaně staví tři na první pohled nesouvisející cykly. Všechny obrazy ale spojuje proces, který se odehrává mimo hluk každodennosti a který Petr Nikl nechává vystoupit na čistých abstraktních plochách. Ty u něj nejsou estetickou finesou, fungují totiž jako emotivní a zároveň neutrální prostor, v němž se motiv může koncentrovat do své nejčistší podoby.
Barevné malby květin a motýlů působí jako záznamy organických metamorfóz. Orchideje někdy připomínají fantastická stvoření, která se teprve rozhodují, zda zakoření, nebo se vznesou. Motýli s sebou zase nesou příběh housenky, která se vzdává jedné existence, aby mohla vstoupit do jiné. V obou případech jde o okamžik mezi, o stadium, kdy tvar ještě není definitivní a ticho je nezbytnou podmínkou růstu.
Kontrastem k této barevné vitalitě jsou černobílé portréty dětí. Jejich stříbrošedá škála není jen odkazem na staré rodinné fotografie, podle nichž je Petr Nikl maloval. Je to zároveň barva času, který se ukládá do paměti jako sediment světla a stínu. Snímky pořídil jeho tatínek v polovině 60. let, kdy bylo Petru Niklovi pět. Autoportréty ze svého dětství začal poprvé malovat v roce 1992, tedy ve svých dvaatřiceti letech, a teď – o tři desetiletí později – se k nim vrací s novou intenzitou. Druhou skupinu tvoří obrazy jeho vlastních dětí, které jsou na plátnech paradoxně starší než jejich otec na archivních fotografiích. Čas se tu neřadí lineárně, ale skládá se do vrstev, které se doplňují i podvracejí navzájem.
Monochromní prostředí obrazů vytváří zvláštní napětí. Realisticky propracovaný motiv vystupuje z abstraktního pole jako z mlhy, která jej zdůrazňuje i skrývá. Člověk je podvědomě nucený se soustředit, zpomalit, vnitřně ztišit. A právě v tomto stavu vystupuje skutečné téma celé výstavy, kterým je transformace. Proměna forem biologického organismu, proměna dítěte v dospělého, proměna vizuální vzpomínky v obraz, proměna času v barvu.
Niklovo ticho je tedy paradoxně plné pohybu – je to prostor, kde se věci mění právě proto, že nic nebrání jejich jemnému přerodu. A možná v tom je pointa celé výstavy. Člověk při ní sice ticho nevidí, ale může si uvědomit, jak se v něm svět nenápadně přeskupuje a mění svou podobu.