Expozice představuje rozmanité příklady meziválečné japonské modernistické rezidenční architektury, jejímž hlavním tématem bylo především prolínání japonských stavebních a kulturních tradic s novými avantgardními podněty přicházejícími z Evropy a USA. Všechny zastoupené domy jsou navzájem velmi odlišnými příklady japonské moderny, v nichž se pomyslný střet i syntéza Východu a Západu zároveň projevují různými způsoby.

To vychází z celkového historického vývoje země. Meziválečné období totiž navazuje na předchozí etapu Meidži (1868–1912), kdy císařství zažilo prudkou modernizaci za podpory západních mocností. Následovalo období Taišó (1912–1926) a posléze dlouhá éra Šówa císaře Hirohita, který nastoupil do čela státu v roce 1926 a vládl až do roku 1989. Meziválečné období je obecně charakteristické na jedné straně výbušnou imperiální politikou Japonska a na druhé straně celkovou modernizací a počáteční westernizací společnosti i institucí.

V oblasti architektury začali první modernističtí průkopníci navrhovat moderně koncipované domy pod vlivem evropského a amerického modernismu již ve dvacátých letech. Patřili k nim architekti jako Sutemi Horiguchi, Iwao Yamawaki, Koji Fujii nebo Kameki a Nobuko Tsuchiurovi. Důležitý byl i vliv velkých osobností, jako byli Frank Lloyd Wright z USA nebo Henri Rapin z Francie. Výstava se záměrně vyhýbá práci českých architektů Jana Letzela a Antonína Raymonda, jejichž významné aktivity v Japonsku jsou u nás přece jen více známé.

Pro Semlerovu rezidenci vzniklo několik dalších panelů, které rozšiřují téma rezidenční architektury i do oblasti veřejných a obytných realizací raného modernismu a art deca.