Jsou písničkáři, kteří zahrají. A pak je tu Karel Plíhal – člověk, který dokáže jedním veršem rozesmát sál a hned dalším ho ztišit tak, že by bylo slyšet spadnout špendlík.
Jeho koncert není jen o hudbě. Je to setkání s poetikou, která je jemná jako večerní světlo, a přitom přesná jako dobře mířená poznámka. Mezi písněmi zaznívají krátké verše, glosy a drobné příběhy – někdy hravé, jindy lehce melancholické, ale vždycky lidské.
Na pódiu ho doprovází Petr Fiala, jehož kytara dodává celému večeru další rozměr. Společně vytvářejí komorní atmosféru, která nestojí na velkých gestech, ale na detailech – na slově, tónu, tichu mezi nimi.
Čeká vás večer, kde se humor potkává se sebeironií a kde i obyčejná věta může znít jako malá báseň. A možná zjistíte, že ty nejtišší koncerty bývají nakonec ty nejsilnější.