Práce poetického i expresivního vyznění komunikují s prostorem i divákem coby objevitelem jejich skrytých významových odstínů. Propojují v sobě hravost, snovou atmosféru a reflexi témat, která hluboce rezonují v nitru člověka i v současném veřejném prostoru.

V díle Relativní bezpečí (2016), inspirovaném tvorbou W. Saroyana, W. Blakea a osobními cestovatelskými zážitky, Jonášová rozostřuje hranici mezi realitou a zdáním, vnějším a vnitřním světem, děsem a touhou. Také dílo Sekyra-Sakura (2019) nás vtahuje do krajiny představivosti a asociací. Zaťatá sekyra se stává metaforou rozmanitých životních okolností, v jejichž stínu zdánlivé bezvýchodnosti raší pupeny nových začátků. Sama sekyra, vzpouzející se svému účelu, se stává nositelem této životodárné energie.

Starší práce doplňují dvě nové autorské realizace. Bílé monochromní objekty ožívají hrou dynamických linek a ploch. Shlukováním či naopak fragmentací tvarů pracují s naší prostorovou představivostí. V díle Srážka v květ (2026) proměna přirozeného denního světla propůjčuje květu z origami loděk vzdušnost a zdání pohybu. Odkaz na oblíbené papírové skládačky z dětství, stejně jako představa proměnlivé vodní hladiny, v nás zanechává stopu prchavého okamžiku. Naléhavost díla Pax fragilis (2026) pramení z vnitřního napětí mezi harmonií oblých křivek holubice a radikalitou ostrého geometrického zlomu jejího těla. Stylizací holubice autorka připomíná slavnou kresbu Pabla Picassa. Gesto destrukce zhmotněného symbolu míru a naděje nás rozrušuje, ale také provokuje k přemýšlení o vlastních vnitřních hodnotách a motivacích, o tvořivém potenciálu i křehkosti člověka a mezilidských vztahů. Probouzí v nás přirozený zájem i uvědomění si nutnosti usilovat o obnovení tvarové i významové celistvosti.