Autoportrét u něj neslouží k potvrzení identity ani k její stabilizaci, ale stává se prostorem proměny, maskování, ironie i obrany. V obrazech se subjekt objevuje jako hybrid, role, znak nebo tělo vystavené tlaku okolního světa.
Název výstavy neodkazuje pouze k nemoci, ale k širší zkušenosti člověka, který je vystaven působení institucí, společenských očekávání, symbolů i vlastního těla. „Pacient“ je zde ten, na koho svět doléhá, ale kdo si zároveň vede vlastní záznam, aby se nestal pouhým případem. Petrbokův vizuální deník propojuje bolest, grotesku, humor i úzkost a napříč desetiletími ukazuje identitu jako proces — křehký, mnohoznačný a nikdy definitivně uzavřený.
Výstava sleduje, jak se tento princip promítá do různých období autorovy tvorby: od raných obrazů tělesné a existenciální proměny přes motivy masek, ochranných obleků a fragmentarizovaných figur až po práce, v nichž do autoportrétu stále výrazněji vstupuje rodina, instituce, veřejný prostor i jazyk. Petrbokovo dílo přitom nevypráví o „pravém já“, které by bylo možné jednou provždy odhalit. Ukazuje spíše identitu jako proměnlivý soubor rolí, obranných mechanismů, gest a reakcí, formovaných tlakem okolí i vnitřní zkušeností. Deník pacienta tak není intimní zpovědí v tradičním smyslu, ale naléhavým obrazem člověka, který se v prostoru mezi zranitelností a sebeironií pokouší zachovat vlastní souvislost.