Fotografie Heleny Wilsonové (1937, Návarov, dnes Zlatá Olešnice - 2019, Toronto, Kanada) se vyznačují silnou empatií a snahou o důstojnou interpretaci každého, i sociálně vyloučeného prostředí.
Celá jedna etapa tvorby Heleny Wilsonové je významným svědectvím o neoficiální výtvarné scéně v době normalizace. Přes 140 fotografií na výstavě v Domě fotografie zachycuje neoficiální uměleckou scénu a život v normalizačním Československu. Scény z přátelských setkání, zachycení radosti, ale i odvrácené strany života v normalizaci. Běžný život a projevy svobody v době, která svobodu omezovala. Expozice nabízí dosud největší retrospektivní výstavu české fotografky, která začala být širší veřejnosti známa až po revoluci v roce 1989. Její tvorba představuje jedinečné svědectví o životě v „paralelní kultuře“ sedmdesátých let. Fotografie doplňují i díla tvůrců z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, do které Wilsonová patřila a jejíž činnost dokumentovala.
Její babička fotografovala už na přelomu 19. a 20. století a maminka, žačka Jaromíra Funkeho, byla profesionální fotografkou. Helena, dívčím jménem Pospíšilová, maturovala v roce 1957 na Státní grafické škole, kde se specializovala rovněž na fotografii. Poté pracovala pro Archeologický ústav AV ČR a pro časopis Umění a řemesla. V roce 1967 se v Londýně seznámila s Kanaďanem Paulem Wilsonem. Oba pak v Čechách vešli v kontakt s nonkonformními umělci z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Stala se fotografkou jeho akcí a událostí a také dokumentovala díla jednotlivých členů tohoto společenství (např. Karel Nepraš, Jan Steklík, Rudolf Němec, Naděžda Plíšková, Otakar Slavík, Olaf Hanel, Eugen Brikcius ad.). To je dnes nejčastěji připomínaná část její práce, ale mimo to se věnovala i svým vlastním výtvarným projektům (cykly Vltava, Vejce, ale i souborům dokumentaristických fotografií.).
Když byl v roce 1977 Paul Wilson vyhoštěn z ČSSR mimo jiné pro své angažmá ve skupině Plastic People of the Universe, vystěhovala se za ním do Kanady. Tam fotografovala pro výtvarné časopisy a v první polovině osmdesátých let se stala fotografkou umění původních obyvatel Ameriky, zejména z oblasti Ontaria. Během těchto pobytů a cest rezervacemi vytvořila také řadů portrétů. V devadesátých letech fotila obyvatele chudinských čtvrtí v Havaně.
Po roce 1989 se Helena Wilsonová vrátila do vlasti, kde několikrát své fotografie vystavila, např. v Galerii Josefa Sudka v knihovně Libri Prohibiti (2011). Výstavní projekt, který na podzim představí GHMP, vzniká ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem, kterému autorka věnovala svůj archiv.