Harro Erhart (1939–2024) se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem. Po vyučení kameníkem studoval sochařství na prestižní frankfurtské umělecké škole Städelschule, kde se stal mistrovským žákem profesora Hanse Mettela. Od konce 60. let působil jako samostatný sochař a od roku 1969 žil a tvořil v Dietzenbachu.
Jeho tvorba zahrnuje široké spektrum sochařských, malířských i architektonických realizací. Erhart se dlouhodobě věnoval práci ve veřejném prostoru, sakrální architektuře i monumentálním plastickým realizacím. Mezi jeho nejvýznamnější zakázky patří výzdoba kostela sv. Jana v Neu-Isenburgu, kde vytvořil kompletní návrh interiéru včetně oltáře, křtitelnice, kazatelny a lavic.
Důležitou součástí jeho tvorby byla také figurální a existenciální tematika, stejně jako inspirace literaturou a cestováním. Během své kariéry procestoval Evropu, Afriku, Ameriku i Asii a své zkušenosti promítal do volné tvorby.
Významnou kapitolu jeho díla představuje dlouhodobý dialog s tvorbou kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova, jehož romány – zejména „Popraviště“ – Erhart výtvarně interpretoval. V 80. letech opakovaně pobýval v Kyrgyzstánu, kde také vedl sochařské kurzy a rozvíjel kulturní spolupráci.
Erhart se věnoval rovněž arteterapii, mimo jiné ve spolupráci s pacienty psychiatrické kliniky v Offenbachu nad Mohanem.
Jeho tvorba byla vystavována v Německu i v zahraničí, například v Rusku, Kanadě či Venezuele.
Veřejný prostor města Dietzenbach je dodnes výrazně spojen s jeho dílem. Mezi nejznámější realizace patří bronzová socha „Héraklés“ na radnici, plastika „Milenecký pár“ či kamenosochařsky zpracovaný „Rybí kámen“, inspirovaný cyklem života lososa, instalovaný v tzv. „Zahradě náboženství“.
Harro Erhart zemřel v květnu 2024 v Kraillingu u Mnichova. Jeho dílo zůstává výrazným svědectvím o kosmopolitním přístupu k umění, překračování kulturních hranic a hlubokém zájmu o lidskou důstojnost.
Rakovnická komorní výstava představuje výběr Erhartových kreseb z různých období. Obsahuje práce inspirované cestami do Kyrgyzstánu a Ajtmanovým “Popravištěm”. Ty jsou doplněny civilními kresbami z umělcova soukromého života, například portréty jeho dětí.