David Michalek: Slow dancing & Figure studies a Miloš Šejn: Vznášení a padání

Díla obou autorů, která jsou ke zhlédnutí ve dvoraně a hlavním výstavním sále Multifunkční auly Gong, představují dva svébytné přístupy. Páteř projektu tvoří Michalekovy monumentální videoinstalace ze série figurálních a pohybových studií a fotografie a kresby českého umělce Miloše Šejna.

David Michalek (1967) je americký výtvarník, který se původně věnoval komerční fotografii. Své dovednosti rozvinul jako asistent v ateliéru slavného fotografa módy Herba Rittse. Jeho dráhu poté mimořádně ovlivnila spolupráce s operním režisérem Peterem Sellarsem, který mu pomohl odpoutat se od fotografování módy a modelek a věnovat se více autorským projektům – oblasti, kterou začal objevovat již v roce 1999. Po vydání několika fotografických cyklů si Michalek vybral jako své médium videoinstalaci, která mu umožnila vytěžit maximum z jeho kreativních vizí. Výstava představí dvě stěžejní Michalekova díla Slow Dancing a Figure Studies, která jsou součástí stále rozpracované série Figures/Actions; obě se zaměřují na různé aspekty pohybu lidského těla, či přesněji – ztělesněné mysli.

Slow Dancing se skládá z 54 monumentálních videoportrétů předních profesionálních tanečníků z celého světa, kteří tančí tance různých stylů a z různých kultur; záznam je promítán na několik obrazovek. Každý tanečník dostal za úkol zatančit pětivteřinovou sekvenci, která má začátek, střed i konec. V každém portrétu tedy vidíme přibližně desetiminutový záznam téměř neznatelného a extrémně zpomaleného pětivteřinového pohybu.

Miloš Šejn (1947) pracuje v oblastech vizuálního umění, performance, organizuje workshopy jako je Bohemiae Rosa. Zaměřuje se na okamžité kreativní možnosti, vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody. Ve svých dílech, které mají podobu dotykových kreseb, procesuálních svitků, autorských knih, ale také tělového a zemního umění, performance, videoartu a poezie, zachycuje a vyjadřuje prožitky provázející jeho komunikaci s přírodou a krajinou a současně postihuje cosi z podoby této krajiny a přírodního dění. Stěžejním rysem Šejnova vztahování se k přírodě, který charakterizuje celé jeho dílo, je jednota a prostupování objektivního, pozorovatelského přístupu ke světu přírody se subjektivním, intenzivně fyzickým, prožitkovým.

Šejn rozehrává a zaznamenává své prožitky (pomalého) pohybu a způsoby začlenění vlastního pohybujícího se těla do přírodních živlů již mnoho desítek let. Na rozdíl od Davida Michaleka se zaměřuje téměř výhradně na vlastní tělo. Na svých toulkách, cestách a ve svých soukromých rituálech z konce šedesátých a sedmdesátých let začal zkoumat sensorimotorickou povahu jednoduchých akcí. Kresby, fotografie a experimentální filmy z tohoto období zaznamenávají pohyby jeho těla v reakci na okolní prostředí a v interakci s ním. Tato raná díla vyvrcholila jedinečným cyklem světlených kreseb, které – prostřednictvím ohňových gest – zobrazují jeho objevování jeskynních prostor a skalních labyrintů.

Výstava představuje několik Šejnových děl z posledního desetiletí, v nichž umělcovo vlastní tělo slouží jako výlučné expresivní a obrazové médium, zachytitelné jen optickým obrazem a zvukovým záznamem na fotografii, videu nebo filmu nebo prostřednictvím kresby. Obě „vodní“ série – Rudé tělo a Těla noci I & II, jsou fascinujícími studiemi pohybu lidského těla ve vodním živlu. Spektra světel tajemně levitující v tmavém prostoru, ponořující se a mizící, amorfní látka efemérně se odrážející v bublinách a zhmotňující se do tvaru těla, aby se opět rozpustila do stínů a záblesků světla – to vše se skládá do krásných obrazů.

Velkoformátové obrazy z Tummelplazu v Bavorském lese představují současnou podobu dalšího z opakujících se aspektů Šejnova díla – jeho antropomorfní vidění a cítění krajiny. Na těchto obrazech se citlivost na antropomorfní a biomorfní tvary v přírodě, kterou si Šejn celá desetiletí pečlivě pěstoval, převádí na somatické vjemy, jimiž Šejn vidí a cítí své vlastní tělo jako součást morfologie krajiny a – v jakési empatické tělové resonanci – se vtěluje do stromu nebo skály. Další dimenzi sdělení a přenosu prchavého prožitku dotyku těla s přírodou přinášejí textové kresby, v nichž se slovo spojuje s kresebným záznamem v celistvý obrazotext. Kinestetiku pohybujícího se těla a mysli – přítomné v dynamické čáře ztělesňuje velkoformátová kresba – text, vytvořená autorem v průběhu performance zvláště pro tuto výstavu.