Tématem, které spojuje jejich tvorbu, je vnímání plynutí času a proměn, které ho provází. Pomíjivost – někdy kradmá a sotva postřehnutelná, jindy bolestná a zjevná – je základním motivem výstavy.
Název Cimezura mituri je záhadné sousloví, které se ve snu zjevilo Jitce Petrášové. Může působit jako zkomolenina slov „mezura“ (délka trvání) a „mituri“ (tradiční korejské slaměné boty), zároveň evokuje i slovo „mezera“. Tato jazyková a významová nejistota vystihuje samotnou povahu výstavy – různorodé přístupy autorek se místy přirozeně protínají, jindy se míjejí. Společně však vytvářejí prostor pro kontemplaci nad časem, přítomností i tím, co uniká našemu pohledu.
MARIE DOBEŠOVÁ, roz. JIŘIČKOVÁ (*1997 Praha)
Marie se dlouhodobě věnuje tématu „okrajů“ – fyzických, sociálních i mentálních. Ve svých objektech zhmotňuje to, co běžně uniká pozornosti. Její díla jsou výsledkem rozhovorů s lidmi žijícími mimo hlavní proud společnosti. Zpřítomňuje to, co bývá přehlíženo, a nutí diváka konfrontovat se s tím, co běžně míjí.
EKATERINA GORDELADZE (*1996, Moskva)
Ekaterina ve své tvorbě pracuje s velkoformátovou reliéfní plastikou. Záměrně balancuje na tenké hranici mezi plošným obrazem a trojrozměrným objektem, čímž vytváří neustálé vizuální napětí. Její díla, podpořená specifickou tlumenou barevností, evokují měkkost a absolutní zranitelnost lidského těla, ke kterému se její práce symbolicky vztahuje.
EVA KLEČKOVÁ (*1984, Kladno)
Eva ve své aktuální tvorbě nahradila kresbu písmem – psaným slovem zaznamenává své niterné pocity a vnímání světa. Její texty působí hravě a osaměle zároveň, reflektují pomíjivost a lidskou smrtelnost. Vytváří intimní prostor pro čtenáře, ve kterém se jazyk stává nástrojem velmi citlivé introspekce.
DARINA MOLATOVÁ (*1998, Moravská Nová Ves)
Tvorba Dariny se soustředí na figurativní sochy, často bělostné, křehké a narušené. Její těla působí jako intimní příbytky, ale zároveň nesou známky ztráty, dutosti a ran. Sochy budí dojem, že v sobě ukrývají bolest, kterou nelze vyslovit, ale ani přehlédnout. Její práce tak neustále osciluje mezi krásou a tichým znepokojením.
JITKA PETRÁŠOVÁ (*1981 Strakonice)
Jitka se ve své tvorbě opírá o osobní příběhy, zakořeněné v rodině a tradici. Malbou se snaží tyto příběhy uchovávat a předávat dál. Zachování kontinuity vnímá jako zásadní, zejména v momentě, kdy čelí těžkým životním situacím svých blízkých. Symbolika slámy a bot, která se jí zjevila ve snu, se stává výchozím bodem nejen názvu výstavy, ale i jejího přemýšlení o čase a trvání.
KATEŘINA ŠŤASTNÁ (*1996, Olomouc)
Kateřina je sochařkou, která skrze něžné, bílé figury zkoumá síť vztahů, jejichž jsme všichni součástí. Tělo vnímá jako otevřený systém, neustále ovlivňující a přetvářející své okolí. Její práce je vizuálním záznamem dechového rytmu lidské existence – proměnlivého, ale nepřetržitého.
Kurátorka výstavy
Martina Fridrichová (*1986, Brno)
Kurátorka a redaktorka formovaná studiem vizuální tvorby, zprostředkování umění a praxí v etablovaných galerijních institucích. Ve své práci se zaměřuje na kritickou reflexi současného umění a jeho zprostředkování skrze redakční i nezávislé kurátorské projekty. Její teoretické uvažování přirozeně koexistuje s potřebou vlastního vizuálního záznamu.