Barbara Nagy vytváří ryté černé dřevěné desky, v nichž zkoumá světlo, vidění a hranici mezi viditelným a neviditelným. Instalace Skrývání melancholie odkazuje k Dürerově Melancholii I. a k neuchopitelné povaze melancholie, jejíž „stopy“ se objevují ve struktuře dřeva.
Barbara Nagy, výtvarná umělkyně oceněná cenou Munkácsy a držitelka titulu DLA, je členkou Szentendrejské staré umělecké kolonie. Vytváří ryté dřevěné desky, které se zabývají světlem – jak v jeho filozofickém, tak i konkrétním fyzikálním významu a proměnách. Hloubka a směr rytí a monochromní barva povrchu umožňují sledovat „putování“ světla.
Jean-Luc Marion ve své knize Křížení viditelného píše: „Otázka malby není ničím jiným než otázkou viditelnosti, a proto se týká každého – skrývá se v ní problém našeho společného vnímání, tedy vůbec lidského vnímání.“
Její ryté černé dřevěné desky se zabývají viděním, otázkou viditelnosti a černou barvou. Černá, která pohlcuje světlo, jej díky struktuře rytiny může zároveň zviditelnit.
Název Skrývání melancholie odkazuje na zvláštní geometrický polyedr z Dürerovy mědirytiny Melancholie I. z roku 1514, skrytý mezi několika kameny, a přesto viditelný. O „melancholickém kameni“ mnozí přemýšleli – co znamená, proč je na obraze. Není snad projekcí sedícího anděla? Kámen se vymyká hermeneutickým i ikonologickým souvislostem. Je jako úlomek horniny z dávné planety. Planeta melancholie je Saturn. Zvuk Saturnu je slyšet pod videem. Instalace zobrazuje stíny melancholie, její neuchopitelné stopy vyryté do dřeva.
„Melancholie je neuchopitelný kus kamene. Je jako Dürerův polyedr. […] Doslova zviditelňuje to, co je neviditelné.“ (László Földényi F.: Chvála melancholie). A tím se vracíme k otázce vidění a viditelnosti, tedy k samotnému umění.
Výstava bude k vidění do 15. května.
Certifikace a další informace