Babinský byl ve své době celkem bezvýznamný zločinec, ač byl souzen za zločiny, za které by ho odsoudili i dnes.
Narodil se 20. srpna 1796 v Pokraticích u Litoměřic a rozhodně nepocházel z chudých poměrů. Rodiče jej dokonce poslali na studia na litoměřické gymnázium, ale Babinského víc než školní lavice lákala dobrodružství.
Vojákova služba
V té době na
neposlušné studenty vyhozené ze školy obvykle čekala
císařská vojenská uniforma, kterou oblékali často více než čtrnáct let. Babinského vojenská kariéra začala u pěšího regimentu, odkud přestoupil k
dělostřelcům a nakonec k
pěšímu pluku. To už měl pověst neukázněného flinka, který místo plnění rozkazů raději
simuloval šílenství. Nevěděli si s ním rady, a tak
přes psychiatrii putoval coby vojenský vysloužilec do
karlínské Invalidovny.
Odtud záhy utekl, údajně i s plukovní pokladnou. Nevěřte ale historkám, jak chtěl pomoci hezké dívce v nouzi. Příběh si nejspíš vymyslel dodatečně, navíc pluk žádnou ztrátu pokladny nebo peněz nehlásil. Jen
z Babinského se stal dezertér na útěku, který aby přežil, začal krást.
Babinský alias Pokratický Venca
Co se odehrálo mezi dezercí a rokem 1841, kdy byl Babinský dopraven do
brněnské státní věznice na
Špilberku? Kolem roku 1830 prý dal dohromady menší bandu, která působila převážně v
Českém středohoří, v okolí
Litoměřic a
České Lípy. Pro přepadení mlýnu v
Mikulášovicích u
Šluknova a domu v
Lysé nad Labem existovaly důkazy, ale
zapálenou sýpku u Mělníka, přepadený
poštovní vůz v lese nedaleko
Teplic, oloupeného bohatého kupce i vykradenou zámeckou pokladnu mu „přišít“ nedokázali, pro ně důkazy chyběly. Největší zločin Babinský spáchal zřejmě v
srpnu 1832, kdy v lese nedaleko
Horní Kamenice přepadl a zabil pláteníka, jemuž ukradl 200 tolarů, několik loktů kartounu a praženou kávu.
Zatčen byl dvakrát; v roce 1832
při zatýkání kousl rychtáře do prstu a zranil dva biřice a podařilo se mu utéct. Znovu zatčen byl na podzim roku 1835, a to ve chvíli, kdy šel jenom
navštívit své rodiště v Pokraticích. Ze dvanácti zločinů mu u soudu dokázali jen šest a v prosinci 1840 jej Kriminální soud v
Praze odsoudil k dvaceti letům těžkého žaláře.
Zločinecký důchod
Babinský se trestu bál, a není divu.
Špilberk měl pověst
nejtvrdšího žaláře habsburské monarchie a řada vězňů se konce trestu nedožila. Několikrát se neúspěšně odvolal, ale marně. Ve své cele číslo čtrnáct v horním poschodí
Josefínského traktu setrval až do roku 1855, kdy brněnskou věznici zrušili a Babinského společně s ostatními vězni převezli do
Valdic u Jičína. Tam si
odpykal posledních pár let trestu a zároveň začal pomáhat v zahradě kartouzských řádových sester. Když jej roku 1861 propustili a rodná obec ho odmítla přijmout, ujaly se ho členky řádu
Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a ubytovaly jej v blízkosti
kláštera v Řepích u Prahy; ten v té době sloužil jako nalezinec, později přeměněný na ženskou trestnici.
Polepšený zločinec tu až do smrti
ošetřoval růže a obdělával záhony, pletl košíky a slaměné rohože. Občas si zašel do hospody na
Bílou Horu a ochotně vyprávěl o svých dobrodružstvích.
Zemřel 1. srpna 1879 a podle poslední vůle byl pochován na klášterním hřbitově, kde mu
městská část Řepy před několika lety dala vyrobit
důstojný náhrobní kámen. Spravedlnost je slepá; jména sester boromejek, jejichž hroby najdete v těsném sousedství, nikdo nezná, zato
hrob loupežníka Václava Babinského patří k oblíbeným zastávkám milovníků kuriozit.