Krok za krokem Prahou s Františkem Křižíkem

S jeho jménem se setkáme i na řadě míst Prahy. Do Všeobecné výstavy v roce 1891, kde oslnil všechny Pražany fantastickou světelnou fontánou, chybělo ještě plných deset let, když měl na nádvoří Pražského hradu instalovat slavnostní osvětlení pro návštěvu korunního prince Rudolfa.

 

Karlín

Z bezpečnostních důvodů se nakonec obloukové lampy na Hradě nerozsvítily a během jediného dne se musely přesunout do Hybernské ulice. Již o rok později ale obloukové lampy rozsvítily Stýblovo knihkupectví na Václavském náměstí a Heinzovo hodinářství na Staroměstském náměstí, Křižíkova firma také dodala zařízení pro městské elektrárny na Žižkově a v Karlíně.

Právě do Karlína, který je dnes součástí Prahy 8, v roce 1890 Křižík přestěhoval svůj závod. Když v roce 1917 továrna slavila třicáté výročí existence, v pamětním listě stálo, že firma vyrobila elektrická zařízení pro více než sto městských elektráren, třináct městských drah od elektrické dráhy v Praze a Plzni až po Dubrovník a Vídeň, patnáct nádraží, více než 150 ústavů a veřejných budov, čtyřicet velkostatků a zámků a desítky cukrovarů, pivovarů a lihovarů, tkalcoven a přádelen, hutí a strojíren. Vyrobilo se tu například osvětlení pro Škodovy závody v Plzni a pro doly v Ostravě.

Raritou, o níž ví jen málokdo, je osvětlení oltáře karlínského chrámu sv. Cyrila a Metoděje, trojlodní novorománské baziliky, postavené podle vzorů starých románských kostelů k oslavám tisíciletého výročí příchodu slovanských věrozvěstů. Oltář, kupoli nad ním a její sloupy lemují pásy s 320 žárovičkami, které tu nechala instalovat Křižíkova firma.

 

Všeobecná výstava v roce 1891

V roce 1891 se na výstavišti v Holešovicích konala Jubilejní zemská výstava. Křižík zřídil výstavní elektrárnu, která napájela 222 obloukovek pro osvětlení výstaviště a 1 400 žárovek ve výstavních sálech a restauracích. Zlatým hřebem se stala světelná fontána, v níž tryskající vodu zabarvovaly barevné skleněné filtry. Konec večerního představení u fontány provázelo světlo z obřího světlometu, který Křižík nechal umístit na věž Průmyslového paláce.

 

První elektrická tramvaj

Ve stejném roce představil František Křižík prototyp první elektrické tramvaje. Ta podobně jako letenská a petřínská lanovka a rozhledna sloužila jako reklama a turistická atrakce pro Jubilejní zemskou výstavu. Trať vedla od horní stanice letenské lanové dráhy u Letenského zámečku Oveneckou ulicí k hornímu vchodu Královské obory Stromovka. Po dvou letech byla prodloužena až k Místodržitelskému letohrádku. Ačkoli dráha provoz ukončila v roce 1902, v témž roce nechal Křižík elektrifikovat pozemní lanovou dráhu na Letnou, která pak byla v provozu do roku 1916.

 

Pražské tramvaje

V březnu 1896 se Prahou rozjely první vozy Elektrické drobné dráhy Praha–Libeň–Vysočany, kterou zřídila a provozovala soukromá společnost Františka Křižíka. Tramvaje jezdily od karlínského varieté, dnešního Hudebního divadla, Křižíkovou ulicí až k Šaldově, kde se stáčely na tehdejší Královskou třídu, dnešní Sokolovskou (po ní jezdila až do roku 1900 koňka) a dál mířily na Balabenku.

Po dokončení všech úseků měřila druhá pražská elektrická dráha necelých osm kilometrů a rozvážela lidi od Masarykova nádraží až do Libně na konečnou u křižovatky dnešní Zenklovy a Prosecké ulice. Křižík v roce 1907 dráhu prodal městu a Praha trať začlenila do systému elektrických tramvají, které jejími ulicemi jezdí dodnes.

 

Lustry pro Žofín, Obecní dům a Národní divadlo

V Karlíně Křižík zavedl tovární výrobu lustrů, první podnik svého druhu v Čechách. První velkou zakázkou byly reprezentační elektrické lustry pro palác na Žofíně, Křižíkovy lampy putovaly také do řady interiérů Obecního domu. Coby velký vlastenec Křižík považoval za jednu ze svých životních proher fakt, že nemohl svým elektrickým zařízením a lustry vybavit Národní divadlo; v konkurzu totiž zvítězila německá firma, která zastupovala Edisonovu společnost. Jistým zadostiučiněním ovšem bylo, že zařízení příliš nefungovalo a Křižík se o ně dalších třicet let staral.

Velký propagátor elektřiny zemřel v lednu 1941 a jeho pohřeb na vyšehradském Slavíně vyzněl jako tichá manifestace proti německé okupaci.