Staropražská krčma Jedová chýše dnes
Havelský dvůr v atriu mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí na
Novém Městě v
Praze má se svou původní předlohou společné jen jméno. Původní
Jedová chýše coby vyhlášené doupě pražských nekalých živlů stávala u
kostela svatého Apolináře na rohu ulic Viničná a Apolinářská nedaleko
Zemské porodnice.
Do Jedové chýše na dryáky
Jedová chýše byla místem,
kam slušní lidé nechodili a kde naopak byla doma pražská galerka a prostitutky. Hospodu obestírala řada bájí a povídaček – podle jedné z nich dal právě v Jedové chýši
král Václav IV. zlikvidovat pár lidí otráveným vínem, podle jiné sem jenom občas inkognito zavítal, a podle další tu měli lžíce připevněné řetízky ke stolům, aby je hosté nekradli. Jisté je, že Jedová chýše tu stávala
už od třináctého století a že tu bývalo pořádně veselo a hlučno.
Kromě lidí, kteří byli takřka pořád
jednou nohou v kriminále, sem chodívali
studenti z nedaleké medicíny, kteří se vyznali ve světě jedů, léků a dryáků všeho druhu. Tvrzení, že právě podle toho hospoda získala své jméno, ale také zní spíš jako legenda z dávných časů.
Bordely, nevěstince a veřejné domy
Zastrčená Jedová chýše bývala
oblíbeným podnikem pražských prostitutek, ale čtvrť mezi
Karlovem a Albertovem jim moc příležitostí k výdělku nenabízela. Nepřekvapí proto, že nejvíc nevěstinců bývalo v dnešní
Praze 1 v uličkách kolem
Staroměstského náměstí,
na Františku v okolí
Anežského kláštera a v takzvané Páté čtvrti – na území
bývalého židovského ghetta, které z Prahy
zmizelo po asanaci na přelomu 19. a 20. století.
Podle úředních statistik víme, že
v roce 1866 bylo v Praze padesát veřejných domů, o dvacet let později 86 a v roce 1919 prý jen devět. O tři roky později vyšel aboliční zákon, který
provozování nevěstinců zakázal, a tak se řada podniků
schovala pod označení bar, vinárna či kavárna s dámskou obsluhou. Místa, kde se dařilo nejstaršímu řemeslu, snadno najdete i dnes, ale vypadají úplně jinak – podobně jako ono nároží Apolinářské a Viničné, kde po Jedové chýši nezbylo vůbec nic.
Nejluxusnější nevěstinec staré Prahy
Přehlídku doupat neřesti začneme v
Kamzíkové ulici kousek od
Karolina, kde si v domě
U Červeného páva v roce 1866 otevřel luxusní nevěstinec vetešník Goldschmidt. V přízemí prý bával velký salon se zrcadly, pokoje v patře měly různý styl – hosté si mohli vybrat
turecký harém,
japonský pokoj,
perskou komnatu i královské apartmá.
Klientela byla skutečně na úrovni, „lovit kamzíky“ sem chodíval například
František Ferdinand d’Este,
Otto František Josef Habsburský, nazývaný Krásný Otto, a také budoucí kancléř
Bismarck. Do japonského pokoje prý chodíval komponovat
Gustav Mahler, intendant opery v nedalekém
Stavovském divadle. Slečny ho sice lákaly na nějaká povyražení, ale budoucí slavný skladatel odolával a pochvaloval si, že ho tu nikdo neruší.
Salon Friedmann a příběh Tonky Šibenice
Další luxusní nevěstinec provozovala madam Flecklová na rohu
Kaprovy a Maiselovy; tady mimochodem pracovali
kromě slečen i pohlední mládenci, kteří poskytovali služby dámám. Mezi přepychové podniky patřil také nákladně zařízený podnik bývalého detektiva c. k. policie Leopolda Friedmanna na nároží
Rabínské a Josefovské ulice, kde pány obsluhovaly
exotické slečny z Orientu a Afriky. V roce 1906 byl dům zbořen a nahrazen novým (dnešní Široká 96), dávnou historii připomíná portál se dvěma nahými kráskami.
Luxusní nevěstinec rovněž zřídil v
Platnéřské ulici bývalý detektiv Emanuel Kaucký, který díky nejstaršímu řemeslu zbohatl, jezdil nakupovat diamanty do Antverp a zanechal po sobě velkou sbírku starožitností. V jeho podniku údajně začínala svou kariéru
Antonie Havlová alias Tonka Šibenice, jejíž příběh popsal
Egon Ervin Kisch. Přezdívku získala jednoduše: splnila poslední přání odsouzence na smrt a strávila s ním noc před popravou. V roce 1930 se Tonka Šibenice stala jedním z prvních českých zvukových filmů.
Výlet mezi spodinu
Hudební klub
Chapeau Rouge na rohu
Jakubské a
Malé Štupartské ulice připomíná hodinový hotel U Štupartů, podnik s pochybnou pověstí a s nočním barem Chapeau Rouge neboli Červený klobouk, který fungoval od roku 1919 až do začátku druhé světové války.
Velmi známý byl také
Ungelt a
dům U Černého medvěda, kde je dnes malý tichý hotýlek; dříve tu bývala noční krčma zvaná Tunel, kam kolemjdoucí muže lákaly prostovlasé dívky. Hned vedle v
domě U Zlatého prstenu pak býval nejfrekventovanější hodinový hotel v Praze, kam si
pány vodily holky přímo z ulice.
Mnohem víc domů lásky ale mělo úroveň, o které se nedalo mluvit, protože žádná neexistovala. Protipólem luxusních salonů na
Starém Městě býval například
Batalion, nevábná špeluňka naproti Kauckého salonu na dnešním
Mariánském náměstí, kde se scházela pražská spodina a který byl
policejně uzavřen v roce 1893. Asanace se nedožila ani Dennice, pochybný podnik vedle
Staronové synagogy, a podobně mizernou pověst míval také podnik na nároží
Kaprovy ulice, kterému se říkalo
U kornoutu a kde se rovněž shromažďovali pasáci a jejich prostitutky z okolních ulic.
Mastný drdol a dvě růže malostranské
Od luxusu k bídě často byl jen krok; v
Josefovské třídě tak kousek od podniku Leopolda Friedmanna na rohu s
Pinkasovou ulicí v domě U Erbů provozovala bývalá uzenářka Barbora Dvořáková proslulý nevěstinec zvaný U Dvořačky. Plná prodejných ženštin bývala také dnešní
ulice U Starého hřbitova; její poslání vystihoval původní název
Hampejská. Nevěstince nižší kategorie prý bývaly také v téměř každém domě v
Kožné ulici – podle přezdívek svých majitelek se nazývaly například Kafemlejnek nebo Mastný drdol – a v
Břetislavově ulici na
Malé Straně; na ni vzpomíná v knížce Všecky krásy světa básník
Jaroslav Seifert.
Když už tu budete, zajděte se podívat i do sousední
Vlašské, kde za Rudolfa II. býval
nevěstinec U Tří červených růží, veselý podnik, na který si nepřetržitě stěžovali sousedé. Jeho majitelem býval císařův komorník, který do domu nastěhoval bratra, švagrovou a její matku;
navenek se vše tvářilo jako obchod s vínem, pod pláštíkem se ovšem skrýval veřejný dům.