Úvod > Aktivity & akce > Akce > Re:konstrukce – Patrik Hábl ve Vile Pellé

Re:konstrukce – Patrik Hábl ve Vile Pellé

Kdy 4. únor 2019 - 5. duben 2019 Výstavy
Patrik Hábl patří mezi nejviditelnější představitele české neštětcové malby své generace. Svými projekty budí posledních pět let opakovaně pozornost v Česku, ale i v zahraničí, například Německu nebo Japonsku.
Jeho dynamický asociativní rukopis vznikl postupně především jako syntéza postupů abstraktní malby a monotypu. To, kromě Háblova přirozeného smyslu pro experiment, který je pro něj stále typický, do jisté míry odráží také jeho školení na UMPRUM v malířském ateliéru Pavla Nešlehy a na grafice u Vladimíra Kokolii na AVU. Po tom, co se u něj ustavil základní výrazový rejstřík, začal tento umělec řešit další otázky, které se vážou k problematice životnosti malby v novém tisíciletí. Při tom už u něj nejde pouze o obraz samotný, jakkoli samozřejmě zůstává stále v centru jeho zájmu, ale i o jeho skrytý potenciál. Patrik Hábl začal svou malbu vnímat jako osvobozené médium, subjektivní materii s univerzálním přesahem, ze které se „skládá svět“, a proto mu také nedělá problém do něj jejím prostřednictvím intervenovat.

Dokázal to například už svým velkorysým malířským zásahem do barokního interiéru kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde své kompozice použil jako substitut za původní narativní oltářní plátna, aby vzápětí v holešovickém DOXu malbou „vystavěl“ jedno celé patro věže (2013). Zatím naposledy malířskou site specific invazí rozehrál v loňském roce prostor oceňovaného polyfunkčního domu DRN od Stanislava Fialy na pražské Národní třídě.

Patrik Hábl pokračuje v monitorování možností malby prostřednictvím zacházení s obrazem a zkoumání parametrů jeho prožívání ze strany diváka také v rámci svého projektu RE:KONSTRUKCE připraveného pro Galerii Villa Pellé. Je to zatím jeho nejobsáhlejší pražská samostatná výstava, ale především se jedná o provázanou prostorově-obrazovou konfrontační situaci, která zasahuje do všech tří pater výstavního prostoru a atakuje rovněž bezprostřední okolí budovy. Symbolicky tak spojuje exteriér a interiér, mikrosvět s makrosvětem a staví je na stejnou úroveň. Už to je s ohledem na Háblovu „klasickou“ podobu malby zajímavá informace.

Základním východiskem jeho práce je ovšem samotná analýza závěsného obrazu, jeho vrstev, formátu, způsobů utváření i vnímání. Teprve na tuto neustále proměnlivou a otevřenou platformu navazují Háblovy inovativní instalace malbou, které mohou vést až k dílčí re:konstrukci architektury v obraz. Malba ohraničená papírovou podložkou či rozměrem plátna při tom vizuálně splývá s částmi prostoru, ať je to podlaha, obvodová zeď nebo dokonce celá místnost. Stává se tak novým zdrojem energie i empirického poznání. V takovém případě se nemění pouze dispozice, parametry a charakter obrazu, ale stejně radikálně dochází také k proměně jeho percepce. Od běžného čtení pohledem je možné v pravém slova smyslu dosáhnout až fyzického vstoupení do nitra obrazového prostoru. Tomuto režimu odpovídá i uspořádání expozice.

Úvodní část zachovává uměřenou podobu tradiční galerijní instalace. Veškerá pozornost je soustředěna na obraz, jeho texturu a přirozenou asociativnost, takže je možné identifikovat prakticky všechny Háblovy současné zásadní způsoby konstruování malby. Někdy je to zhutnělé vrstvení barevných struktur pomocí válců. Jindy vzájemné přikládání pomalovaných ploch k sobě a následné fyzické roztrhávání, jímž se autor dostává plátnům „pod kůži“ a obraz pak „krvácí“ zvláštním sedimentem, přičemž důležitou roli hraje právě zkoumání zasychání olejových a polygrafických barev. Další postup představuje koncentrované zahušťování kompozice pomocí graficky působících čar ve strukturální schéma, které se fyzicky blíží drásavým vrypům. Především v této části výstavy přichází ke slovu také orientace na motiv, který se v druhém plánu v některých intuitivních obrazech zjevuje, ať jsou to spontánní přízraky krajin nebo tváří. Následná úroveň výstavy postupuje od de:konstrukce obrazu v jeho re:konstrukci v obrazový prostor nebo situaci, k nimž se váže „jiný“ způsob emotivní interakce s divákem. I díky němu může dojít v mysli pozorovatele k významové „proměně“ instalace třeba v kapli, relikviář nebo trezor.

Poslední část reflektuje zásahy malbou do konkrétního prostředí ať je to chrámový interiér, nebo rušná magistrála, jinými slovy výběr autorových nejvýznamnějších projektů, které naznačují způsob jeho výtvarného uvažování a vytváří kontext obrazové realizaci, která vznikla na místě. Re:konstrukce bývá obecně nejčastěji definována jako uvedení do původního stavu, Háblova výstava na základě podobenství s architekturou re:konstruuje žitou realitu v otevřený svět obrazů. Pokouší se ukázat, že jejich prostřednictvím je možné změnit náhled na každodennost a především, že základem takové transformace není stereotyp ani ustrnulé dogma, ale živý proces.
Celý popis
Naposledy změněno: 5. 3. 2019

Ubytování a restaurace v okolí