Na noc z 31. října na 1. listopad, která nastane začátkem příštího týdne, připadá jeden z nejdůležitějších keltských svátků, Samhain. Pohanský Nový rok je svátkem ohně a očistných rituálů a zároveň jediná noc v roce, kdy se svět živých a mrtvých přibližují na dosah ruky. Když byla na začátku 1. stol. n. l. keltská území dobyta Římany, začaly se prolínat keltské a římské zvyky, a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody. K symbolům Samhainu přibylo obilí a ovoce. Samhain se také často slavil v jabloňovém sadu.
Samhain byl pro Kelty jedním z nejvýznamnějších svátků – začíná temná polovina roku. Podzimní rozloučení s přírodou, příprava na zimu.... a závoj mezi světem živých a mrtvých se poodhrnuje. Věřilo se, že právě v tuto noc mohou mít mrtví jediný den v roce hmotné tělo.
Pohanský Samhain vs. křesťanský Halloween
Křesťanská církev se chtěla zbavit pohanských zvyků a pro období Samhainu vytvořila svátek Všech Svatých, All Hallows' Day, z toho vznikl pozdější Halloween. Ale, jak už to bývá, ani velká snaha vykořenit původní zvyky "novým" náboženstvím, se nesetkala s úspěchem a lidé dále činili to, co jejich předci. Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavovat za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě, která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu. Lidé se také převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy.
K Samhainu se váže ještě další zvyk – buď přímo o samhainské noci, nebo v některou z pěti následujících nocí se spalovaly figuríny ze starých hadrů a vycpané slámou. Měly symbolizovat všechno špatné, co se během uplynulého roku nahromadilo a čehož je třeba se rituálně pomocí plamenů zbavit a takto očištěni vstoupit do nového roku. V tento čas se velké oblibě těšilo věštění. Do Samhainských ohňů vhazovaly kamínky, z jejichž postavení se po dohoření ohně určovala budoucnost. Mladé páry vkládají do ohně dva lískové oříšky - pokud tyto oříšky vedle sebe v klidu shoří, je to znak toho, že jim předkové požehnali a jejich vztah bude posvěcen, pokud puknou, je jejich vztah odsouzen k zániku…
Řezané květiny pokládali na hroby již staří Římané
Zvyk, pokládat na hroby zemřelých řezané květiny, pochází z období starého Říma. Římané, tak jako jiné národy, věřili v posmrtný život. Růže položená na hrobě představuje symbol obnovujícího se života. Keltové sázeli na hroby brčál, violku vonnou a oměj šalamounek. Na pohřebištích dominovaly borovice a červené tisy. Jako stromy nesmrtelnosti připomínaly, že život je věčný a duše nesmrtelná. Také zeravy jsou považovány za stromy nesmrtelnosti, větvičky používáme dodnes při pohřebních obřadech – vůně zeravu prý uklidňuje a zahání smutek.