Slibuji věrnost republice

Expozice v Leica Gallery Prague sleduje fotografické stopy jedenácti mužů, kteří doposud stanuli v čele našeho samostatného státu. Napovídá to již název výstavy „Slibuji věrnost republice“, který vychází z úvodních slov prezidentské přísahy.

Výstava je ojedinělá tím, že v sobě skrývá jednak složitost historických peripetií a zároveň dává nahlédnout do příběhů osobností, které spojily ať tak či tak svůj život s osudem naší země. Výstava také prostřednictvím vystavených snímků ukazuje, jak se měnilo fotografické pojetí těch, kteří měli možnost dokumentovat život státníků. Tito fotografové vytvořili mimořádně cenné svědectví o lidech, jejichž odvážné či problematické postoje a činy v čele státu překračují osobní rámec a ovlivňují životy celých generací.

Kurátoři Dana Kyndrová a Dušan Veselý hledali v archivech autorů, redakcí, muzeí a agentur. Vedle fotografií známých našli i snímky zapomenuté nebo dodnes neobjevené, které ukazují historické postavy našich dějin v podobě doposud neznámé.

Jak napovídá název výstavy „Slibuji věrnost republice“, vycházející z úvodních slov prezidentské přísahy, vydali jsme se po stopách dosavadních jedenácti mužů, kteří stanuli v čele státu.Shledali jsme takovou volbu jako nejoptimálnější. Skrývá v sobě jednak složitost historických peripetií a zároveň dává nahlédnout do často vypjatých příběhů osobností, které spojily ať tak či tak svůj život s osudem země.

Už samotné proměny prezidentského slibu vypovídají o změnách politických a geografických v horizontu času. Mezi prvním a soudobým názvem, tedy mezi Československou republikou a Českou republikou, se do jména našeho státu podle situace promítal větší či menší důraz na federativnost uspořádaní, o újmách územních nemluvě. Rovněž politické poměry v zemi prezidentský slib reflektuje, byť nuancemi až překvapivě subtilními, včetně pouhých pomlček. Naší ctižádostí není vstoupit výstavou do odborného diskursu historiků a kriticky hodnotit význam jednotlivých prezidentů.  Do přípravy výstavy jsme šli z pozice obrazových dokumentaristů, jejichž cílem je shromáždit nejlepší dostupné i doposud veřejnosti neznámé fotografie o lidech, kteří svou státnickou prací ovlivňovali a doposud vlastně ovlivňují životy naše i generací předchozích.

Výstava má ještě druhý rozměr. Na pozadí plynoucího času poukazujeme prostřednictvím vystavovaných snímků na proměny fotografického pojetí. To bylo samozřejmě ovlivněno hned několika faktory: stavem vývoje fotografické techniky, obsahovou a tiskovou úrovní média, pro který ten který fotograf pracoval, atmosférou ve společnosti a v neposlední řadě respektem či bezprávím v otázce svobody tisku v jednotlivých dějinných etapách. V první polovině minulého století se užívaly ještě objemné a těžké velkoformátové kamery, které sice dovolovaly vysokou kvalitu zobrazení, ale na úkor pohotovosti a tím i autentičnosti. Na druhé straně digitální snímky z posledních let se vyznačují vysokou dynamičností a rychlostí zpracování, což oceňují jak média tištěná, tak zejména elektronická. Na horizontu plynoucího času je patrná nejen postupná liberalizace hradního protokolu, ale také fotografické pojetí se osvobozovalo od přílišného respektu k politickým veličinám. K poměrně úzkému výběru autorů vystavených fotografií je třeba uvést, že fotografování „na Hradě“ je disciplínou specifickou a nebyla vždy přístupná všem. Omezení byla dána poměry nejen společenskými a politickými, ale svou neopomenutelnou roli hrály někdy i důvody prostorové a zejména bezpečnostní. Například v ČTK, která je na výstavě autorsky zastoupena nejpočetněji, existoval vlastně až do roku 1990 úzký tým tzv. hradních fotografů, kteří měli trvalou akreditaci pro fotografování na tomto privilegovaném místě. Širší výběr pro fotoreportéry z ostatních médií byl možný jen za určitých okolností. 

Pokud jde o prameny a formální aspekty vystavovaných fotografií, nejvydatnějším zdrojem snímků nám byla Česká tisková kancelář. V útrobách jejího fotoarchivu jsou ukryty obrazové dokumenty v míře a kvalitě obdivuhodné. Na omluvu, že ne vždy jsou u fotografií ČTK uvedena jména autorů, je třeba říci, že někdy k tomu vedly důvody bezpečnostní, jindy autorsko-právní, někdy možná i pouhá nedbalost.