Otokar Štáfl, brodský patriot a Čechoslovák

Otokar Štáfl je spolu s manželkou Vlastou, nevšedním příkladem dobré spolupráce mezi Čechy a Slováky. Štáfl miloval své rodné město a brodským iniciativám věnoval spoustu svého času a energie. Byl u všeho důležitého, co se v Německém Brodě, po vzniku Československa událo, ačkoli již od roku 1903, kdy zběhl z gymnaziálních studií do malířské školy Ferdinanda Engelmüllera, žil trvale v Praze. Měl lví podíl na postavení sochy Karla Havlíčka Borovského v roce 1924, v roce 1935 spolupracoval na výstavě 200 let gymnázia a otevření muzejní expozice v Havlíčkově domě, věnované Karlu Havlíčkovi. Inicioval a spolu realizoval dosud největší havlíčkovskou výstavu v pražském Belvederu v roce 1936, vyvíjel aktivity k vybudování divadla v Brodě. To je výčet jen nejdůležitějších aktivit občana Štáfla, jimiž projevil vztah k rodnému městu. Ruku v ruce s tím jde i jeho domácí výtvarná tvorba, akvarely starých brodských uliček, olejomalby okolní krajiny, linoryty, plakáty, ex libris..

Stejně vřelý vztah měl Otakar Štáfl k Praze, jíž vděčil za řadu důležitých přátelských kontaktů i pracovní uplatnění. I zde vyvíjel množství různých aktivit, nad jejichž rozsahem a významem lze jen nevěřícně kroutit hlavou. V roce 1913 režíroval a hrál v jednom z prvních českých filmů s názvem Konec milování, který uchovává Národní filmový archiv. Režíroval a hrál i v dalších filmech jedné z prvních filmových společnosti ASUM, které se ovšem nedochovaly. Jako grafik a spoluorganizátor se v roce 1913 podílel na divadelním představení Národního divadla v přírodním divadle v pražské Šárce, kde byla cca před 18 tisíci diváky uvedena Prodaná nevěsta. Jeho hlavní činností však byla ilustrace dětských knih, malování a práce grafika v nakladatelství Politika.

Ve dvacátých letech objevil Otakar Štáfl další svoji velkou lásku Vysoké Tatry, které mu učarovaly již před válkou, a kde byl spolunájemcem chaty u Popradského plesa. V Tatrách Otakar inicioval první letecké natáčení Vysokých Tater. Film Aeroplánem nad Tatrami získal v roce 1931 na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách cenu Grand prix! Se svojí druhou ženou Vlastou, která byla vynikající horolezkyní, spisovatelkou pohádek a dívčích románů, trávili ve Vysokých Tatrách pravidelně téměř polovinu roku. Vlasta lezla po skalách a Otakar lezl navíc ještě s malířským náčiním, aby mohl zachycovat vrcholky Tater a pohledy do hlubokých údolí. Oba také byli svědky řady neštěstí svých kamarádů horolezců a zřejmě tam byl počátek jejich aktivity na založení symbolického cintorínu – hřbitova obětí hor. S pomocí Alojze Lutonského, tehdejšího tajemníka Tatranskej komisie Klubu československých turistov, Otakarova otce Josefa a řady dalších dobrovolníků z Čech i Slovenska se jim podařilo vystavět kapličku s padesátkou detvanských křížů a symbolický hřbitov se jmény obětí, který je na svém místě doposud. Hřbitov je zároveň trvalou památkou i na Otakara a Vlastu Štáflovy, kteří tragicky zahynuli 14. února 1945 ve svém pražském bytěv Mánesově ulici, při leteckém náletu na Prahu. I oni zde mají svojí bronzovou plaketu. Mnozí z vás si vzpomenou na výstavu věnovanou Otakaru Štáflovi, která se konala v roce 2004 na pěti místech v České republice a na Slovensku v Podtatranskom múzeu a galerii v Popradě, ve Starém Smokovci a Spišskej Novej Vsi. Tvůrci tehdejší výstavy Doc. Václav Šplíchal a Ing. Pavel Pešek, v současné době spolupracují s brodskými muzejníky na výstavě, která se uskuteční v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod – Havlíčkově domě ve dnech 20. dubna – 1. července 2018. Cílem není pouze zopakovat výstavu malířových děl, ale především představit Otakara Štáfla, jako člověka, který může být bez přehánění vzorem pro další generace. Dalším cílem je také inovovat expozici ve Štáflově baště a ze současné spolupráce by také mohla do budoucna vzniknout i obrazová publikace, kterou si Otakar Štáfl bezesporu zaslouží.

Slavnostní vernisáž proběhne v pátek 20. dubna od 17 hodin.