Československé a české letectvo 1918 – 2018

Cílem je přispět k širšímu poznání jedné oblasti naší historie, zejména významu a rozsahu zahraničního leteckého odboje ve druhé světové válce, který se od 50. let vládnoucí moc snažila degradovat na "přisluhovače imperializmu" a vymazat jej z historie. Z vědomí a paměti našich lidí však nikdy vymazán nebyl.

Dne 28. října 1918 se na mapě Evropy objevily nové státní útvary a mezi nimi také Československá republika. Nová republika sice neměla moře ani přístavy, ale měla moře jiné, moře azurové, které ji, s využitím pokroku v novém technickém oboru – letectví, poskytovalo možnost vyplouvat do světa. Naši lidé rychle pochopili význam letectví a právě ono se stalo jednou z veličin, která brzy napomohla seznámení ciziny nejen se jménem Československo, ale také s prací a schopnostmi jeho obyvatel.

"Vzduch je naše moře", to bylo heslo naší tehdejší mladé generace, heslo cílevědomě uskutečňované od počátku naší samostatnosti do jejího trpkého zániku v březnu 1939. V letech druhé světové války to byli v první řadě právě letci, kteří nasazovali své životy za obnovení samostatnosti republiky od prvních dnů války až do konečného vítězství. Ze 2513 výkonných letců, kteří sloužili v našem letectvu v září 1938, jich přes tisíc odešlo do konce roku 1940 do ciziny, aby přispěli k porážce německých okupantů a obnovení svrchovanosti Československa.

Po vítězství nad Německem je znovu obnovena československá republika a její branná moc včetně letectva. Snahy o navázání na předválečné a válečné tradice však přerušil únor 1948, který s vládou komunistické strany nastolil období závislosti všech oblastí života na sovětském stalinském vzoru. Vše co bylo před únorem, bylo novou mocí dehonestováno a odsouzeno k zapomenutí.

Změna společenských poměrů na konci roku 1989 ukončila toto období. Letectvo se stává součástí armády, která má s plnou vlastní zodpovědností chránit republiku již bez kurately cizí mocnosti, jako součást obranného společenství evropských států. Zároveň to přináší výraznou redukci počtů osob a techniky, neboť západní hranice již není "železnou oponou", bráněnou silami výrazně zatěžujícími státní rozpočet, ale jen pouhou čárou na mapě, přes kterou se dnes můžeme volně pohybovat.