Levý odmalička rád pracoval se dřevm, ryl a vyřezával. Vyučil se truhlářem, ale doma dlouho nepobyl: rodiče jej svěřili do výchovy do kláštera v Plzni. Odtud přešel do kláštera bosých augustiniánů ve Lnářích, kde začal pracovat jako kuchař.
Kariéra šikovného kuchtíka
Klášter zřejmě Levému nijak neučaroval, protože po náhodném setkání s mecenášem umění Antonínem Veithem přešel do jeho služeb na zámku v Liběchově – stále jako kuchař. Jenže právě na liběchovském zámku poznal Václav Levý malíře Josefa Navrátila, který tu tehdy pracoval na výzdobě interiérů. Ten rozpoznal talent lidového řezbáře a samouka a přesvědčil Veitha, aby zámeckého kuchtíka dal do učení k pražskému sochaři Františku Linnovi a poté do Mnichova k sochaři Ludwigu Schwanthalerovi, který byl pokládán za nejuznávanějšího sochaře své doby. Levému tehdy bylo dvacet pět let.
Po dvou letech se vrátil do Liběchova už jako zkušený sochař, ale dlouho se tu nezdržel. Dvanáct let pak působil v Římě a po návratu do Čech se stal prvním učitelem Josefa Václava Myslbeka. A dál spolupracoval s Josefem Navrátilem; ten pro Levého kreslil vzory, podle nichž pak sochař tvořil plastiky. Tak společnou rukou vyzdobili například zámek Ploskovice.
Čertovy hlavy a další díla
Přesto tím nejlepším, co Levý vytvořil, nejsou klasické sochy v římských kostelech, ale sochařská díla, která ve volném čase tvořil v pískovcových skalách v lesích u Liběchova a u Želíz na Kokořínsku. Nejznámější z nich jsou Čertovy hlavy, které si zahrály v několika českých filmových pohádkách. K obřím obludným tvářím vás z Liběchova strmým klikatým stoupáním dovede modrá turistická značka.
Jen pár stovek metrů od Čertových hlav objevíte snad nejkrásnější dílo Václava Levého, umělou jeskyni s bohatě zdobeným portálem zvanou Klácelka. Mírně omšelému nádvoří před jeskyní se říká Blaník; spatříte tu postavy z českých národních dějin, například husitské válečníky Jana Žižku a Prokopa Holého, spící blanické vojsko nebo trpaslíky, kovající zbraně. Klácelka je pojmenována po významném českém vlastenci 19. století F. M. Klácelovi. Zatímco Klácel v básni Ferina Lišák kritizoval tehdejší společnost, Václav Levý ztvárnil její epický děj do kamene. V jeskyni kromě kamenných lavic spatříte třeba osla, husu či slepici, symboly lidské hlouposti.
Tím ovšem výčet sochařských děl v přírodní galerii Václava Levého nekončí. Pokud se z Želíz vydáte po žluté turistické značce směrem na Štětí, potkáte ještě ve skále vytesaného Hada a Harfenici. Jde o malou jeskyňku, zdobenou dnes již velmi nezřetelným reliéfem ženy s harfou a čtyřmi velkými lidskými tvářemi.
Zajímavým cílem je také o pár kilometrů dál ležící jeskyně Mordloch; ta své zvláštní jméno získala proto, že v jejím okolí se kdysi "mordovalo" a v době třicetileté války se tu prý ukrývali loupežníci. S ní ani s blízkým skalním útvarem Sedm chlebů ale Levý už nemá nic společného – i když je jako znalec pískovcových skal nepochybně velmi dobře znal.