V dobách konce 19. a počátku 20. století měli lidé více času na řadu kratochvílí, z nichž velkému zájmu se těšilo loutkové divadlo. Ke kulturnímu vyžití dospělých a později hlavně dětí patřily dříve neodmyslitelně loutky a loutková divadla.
Loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami určená pro domácí či spolková představení od poloviny 19. století do roku 1950 jsou hlavním lákadlem aktuální výstavy ve velké výstavní síni v předzámčí
Státního zámku Lysice.
Na své si zde mohou přijít zejména ctitelé krásných loutek, milovníci pohádkových bytostí a především děti, kterým se zde nabízí pohled na 30 historických spolkových a rodinných divadel se stovkami půvabných loutek různých modelérů a řezbářů. Všechny louky a divadla, kromě jednoho šlechtického ze
zámku Kačina, zapůjčeného
Národním muzeem v Praze, jsou ze sbírky výtvarnice a režiséra
Marie a Pavla Jiráskových. Výroba loutek patřila k české tradici, v průběhu staletí se obliba loutek měnila, za nejslavnější období této obliby je považován konec devatenáctého a první polovina minulého století, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět téměř v žádné vzdělané rodině.
Tradice začíná u řezaných loutek kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s úspěchem učitelé šlechtických dětí.
Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nemuselo se zde jen čekat, kdy do městečka zavítá některý s kočovných loutkářů. Od konce 19. století vznikala spolková loutková divadla často s pravidelným provozem. Nejprve užívali sice stejných loutek a kulis jako kočovní marionetáři, později stále častěji loutky a kulisy firem, které se na výrobu těchto potřeb specializovaly a spolupracovaly s uměleckoprůmyslovými dílnami. V téže době došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla a v mnoha rodinách fungovala malá stolní divadla, stále častěji s repertoárem věnovaným dětem.
Výstava představuje ukázky modelovaných loutek i loutky jedinečné, originální, vytvořené umělci pro konkrétní rodinná divadla a stejně tak divadla sestavená z tištěných dekorací i divadla s originálními ručně malovanými kulisami. Značná část výstavy je věnována fenoménu školního a spolkového loutkového divadla. Jestliže si představíme, že koncem dvacátých let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních a měla li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý umělecký loutkářský průmysl.V druhé části výstavy je výběrově představena stejně početná kolekce rodinných loutkových divadel a loutek, které byly vyráběny také několika firmami, ale i mnoha jednotlivci s větší či menší uměleckou hodnotou.
Dekorace a loutky prodělaly od konce 19. století do dvacátých a třicátých let dvacátého století značný vývoj. Výprava prošla cestou od realismu až po náznakové funkční scény, nejen zcela oproštěné, ale počítající již s kruhovým horizontem, řešením pomocí světelné atmosféry či draperie. Také loutky na prahu třicátých let měly za sebou odvážný vývoj. Přestože se ještě mnohde hrálo s loutkami na drátu, častěji se používala technologie závěsů „na nitkách“, která podle způsobů a míst uchycení umožňovala rozsáhlé možnosti loutkového pohybu. Také tvarosloví loutek prošlo vývojem od realistické řezby, přes stylizované loutky až k oproštěným funkcionalistickým soustruženým náznakovým loutkám.
Loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a granty vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským, valná většina loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině, dlouhodobě spolupracují s Oddělením dějin divadla MZM v Brně. Pavel Jirásek a Jaroslav Blecha vydali společně s fotografem Václavem Jiráskem výpravnou
knihu Česká loutka, Marie Jirásková loutkám věnovala svou disertační práci
Vizualita českého loutkového divadla v první polovině 20. století.