Advent připomíná, že se blíží Vánoce
Barvou adventu je
temně fialová, po třetí adventní neděli ji nahrazuje barva symbolizující radost,
barva růžová. Pro věřící je toto období časem velkého očekávání a nadějí. Jeho historie adventu sahá až do 5. století do
Itálie. Zatímco zde byl advent chápán jako doba přípravy na oslavy narození Páně, v Galii byl pojímán jako příprava na druhý příchod
Kristův.
Adventní neděle se označují jako
zlatá, stříbrná, bronzová a železná, v tomto období se obvykle konají vánoční trhy a objevuje se adventní výzdoba. V dobách minulých byl advent spojen spíše s přípravami a očekáváním na příchod Spasitele. Občané
rozjímali, modlili se, drželi půst, kterým vyjadřovali
zármutek zesnulým a částečné truchlení po nich. Toto pokání bylo dodržováno dle Starého zákona. Naproti tomu Nový zákon půst odmítal a tvrdil, že prospěje pouze k očištění těla. Dle tohoto zákona advent
trvá 40 dní, od svátku svatého Martina. Křesťané drželi
půst vždy v pondělí, ve středu a v pátek a po celý advent jej dodržovali pouze řeholníci. Počet čtyř adventních nedělí se prosadil v 10. až 11. století. Pravoslavná církev dodnes dodržuje
šestitýdenní advent.
Kromě půstu a radostného očekávání příchodu Krista byl advent i obdobím, kdy ožívaly různé
magické rituály. Například na svátek svatého
Ondřeje (30. listopadu), dívky vyhazovaly
svinuté šátky z necek, aby zjistily, která z nich se nejdříve vdá. Té, které šátek vyletěl nejdřív nebo nejvýš, měla první skončit pod čepcem. Obdobné předvídání budoucnosti se váže i ke
svátku svaté Barbory (4. prosince), kdy dívky
uřízly větvičku třešně. Ta když
rozkvetla na Štědrý den, tak to bylo znamení, že se dívka vdá. Zajímavostí je, že se tento zvyk v mnoha domácnostech udržel dodnes, nejhojněji se s ním můžeme setkat na jihozápadní Moravě.
S adventem je neodmyslitelně spojen
adventní věnec. Tradice adventních věnců byla založena v prvé polovině 19. století německým protestantským teologem Johannem Hinrichem Wichernem v Hamburku. V roce 1838 pověsil
Johann Heinrich na dveře sirotčince, kde byl správcem,
věnec, na který
připevnil každý den svíčku. U věnce stála pokladnička a lidé mohli v předvánoční čas přispět na opuštěné děti. Symbolika adventního věnce se v meziválečném období
dostala do ostatních zemí Evropy a získala propracovanější a zdobnější podobu.
Plamen svíčky vydává světlo, které je označeno jako
Kristův plamen lásky. Tento plamen má za úkol osvítit každého člověka. Svíčky mají i svou barevnost a to ne klasickou červenou, kterou si zakoupíte v každém obchodě, ale
fialovou a růžovou, dle starobylého adventního zvyku, jak již bylo zmíněno výše. Fialová označuje obřad (liturgii) a růžová potěšení z příchodu Ježíše Krista. Růžovou barvu je dovoleno použít na svícnu
třetí neděli, která je označována jako Gaudete.
K adventu patří i adventní kalendář, který se
zrodil v Mnichově v roce 1908 v podobě papírové vystřihovánky. Gerhard Lang nechal zhotovit dvojlisty papíru s 24 políčky básniček, které na druhé straně doplňovaly obrázky. Tento kalendář nesl název „V zemi Ježíškově“ a nebyl příliš úspěšný, ale v průběhu 2. světové války byly adventní kalendáře
v Německu nástrojem propagandy, a
po válce se rozšířily do celého světa.
Svátky světel Chanuka
Rozsvícení
svící je známo také v
židovské tradici staré více než 2000 let, je to slavení
svátků světel zvaných
Chanuka. Na židovských chanukových svícnech se rozsvěcuje postupně osm světel. První noc Chanuky se podle aškenázské tradice rozsvítí jedna svíčka na pravé straně chanukije. Následující noc se umístí další svíčka nalevo od ní, ale
jako první se zapaluje svíčka nejvíc vlevo. Tak se postupuje i následující noci. Chanuka vychází z židovského kalendáře a začíná každý rok v jiný den (v období od konce listopadu do konce prosince), slaví se po osm dní. Podle židů se Chanuka dává
do souvislosti s Vánocemi jen kvůli období, ve kterém se odehrává, ale
má zcela jiné poslání. Zapalování svíček symbolizuje víru ve vítězství dobra nad zlem, svobodu nad útlakem a poznání nad nevědomostí.
Svátek připomíná
opětovné vysvěcení jeruzalémského chrámu v době povstání Makabejských před více než 2100 lety. Chrám byl předtím znesvěcen pohanskou bohoslužbou syrsko-helenistických vládců. Chanuka rovněž připomíná
zázrak oleje. Podle talmudu našli Židé po příchodu do chrámu pouze jednu nádobu s olejem, která stačila pro chrámovou menoru na jeden den. Zázrakem však olej hořel po osm dní, což stačilo, aby byl připraven nový olej. Na paměť zázraku se zapalují svíce a
jí se jídla připravená na oleji.