Tajemná místa Česka – poodhrňte roušku záhad a tajemství

Neobjasněné záhady dávno zaniklých kultur

Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu je prastarým obětištěm snad z doby bronzové nebo možná ještě starší. V 19. století zde Dr. Jindřich Wankel odkryl tzv. Halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi, který se tu konal v 5. století př.n.l. – do říše mrtvých, podle starodávného zvyku, muselo bohatého velmože následovat také čtyřicet mladých dívek, jeho sloužící a koně. Tělo nebožtíka bylo spáleno na hranici, ostatní byli krutě umučeni. Uťaté ruce dívek se našly na kamenném oltáři, mrtvoly bez hlavy padaly přes sebe a zůstaly ležet tam, kde se zhroutily. Také koně byli rozsekáni na kusy a jejich údy rozmetány po jeskyni. Hrůznou scénu nakonec vykonavači obřadu zasypali obilím. Ke skále se váže také řada pověstí, které jsou snad vzpomínkou na děsivý pravěký obřad, jenž plně nevymizel z myslí lidí. Z Býčí skály vychází výrazná negativní energie, která je schopna citlivé jedince od vstupu do jeskyně odradit.

Energetická magnetická pole dovedli mistrně využívat Keltové ke svým obřadům a rituálům. Většinou se jednalo o obřady spojené s přírodními úkazy. Aby energii Země podchytili a využili, vztyčovali na různých místech megalitické stavby. Na našem území se jich dochovalo několik, k těm nejznámějším patřil Kamenný pastýř se svým stádem. Jednalo se o menhir obklopený dvanácti menšími, které však časem musely ustoupit orbě. Dnes u vesnice Klobouky najdete pouze Pastýře – tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec. Dodnes se vědcům nepodařilo určit jeho původní význam. Zajímavým faktem je souvislost mezi menhirem a horou Říp, kterou od kamene můžete zahlédnout. Pozorováno od Pastýře vychází Slunce ve dnech 30.4. a 13.8 přímo za Řípem, tedy přesně na významné keltské svátky Beltine a Lugnasad.

Dotkněte se legend starých Slovanů

Památná hora Říp je trvalým symbolem našich národních dějin. Dávná pověst tvrdí, že právě tady se zastavil se svou družinou praotec Čech, když hledal pro Slovany nový domov. Podle starodávných legend se o Květné neděli hora otevírá a uvnitř je prý možno spatřit velký palouk, kde se pasou koně se zlatými podkovami. Dále se pověst zmiňuje o rybníku s hejnem hus zlatého peří a kvočnou s dvanácti zlatými vejci. Jisté je, že na vrcholu kopce stojí románská rotunda svatého Jiří, kterou tu nechal vystavět kníže Soběslav I. poté, co vyhrál v bitvě u Chlumce, nedaleko Ústí nad Labem, nad německým králem Lotharem.

Němým svědkem dávných časů je také Oldřichův dub, strom o němž se zmiňuje i Kosmova kronika. Dřevina zapsaná na Seznamu nejvýznamnějších stromů UNESCO stojí už 1000 let poblíž obce Peruc a pamatuje například bájné setkání knížete Oldřicha a pradleny Boženy. Ke slavnému setkání mělo dojít roku 1002, když Oldřich spatřil ve zdejších temných lesích u studánky čarokrásnou děvu "perúc prádlo". Jeho srdce pro ni zahořelo a i Boženě se urostlý kníže zalíbil. Problémem nebylo ani to, že Oldřich byl ženatý a Božena vdaná. Jak praví Kosmas, považovalo se tehdy za hanbu, spojil-li se někdo trvale s jedinou ženou. Dutina stromu, který jako němý strážce času shlíží na dění kolem sebe, byla silně poškozena požárem založeným vandaly. Strom přežil díky laskavé péči lidí, kteří ho pravidelně ošetřují. Daří se mu celkem dobře a vypadá to, že s námi ještě několik staletí zůstane.

Na vyvýšenině nad Zákolanským potokem u obce Kováry stojí zbytky hradiště Budeč, které bylo založeno za prvních Přemyslovců. Zdejší hradiště bylo jedním z mnoha, které budovali Slované na návrších jako opevněná sídla. Rotunda Petra a Pavla je vůbec nejstarší dochovanou stavbou v celých Čechách a také se jedná o nejstarší školu na našem území. Vzdělával se zde v 10. století sám sv. Václav a ještě před ním keltští druidové, kteří zde soustředili školu přírodní a duchovní moudrosti. Budeč samotná má velmi silnou pozitivní energii a z pohledu shora vypadá jako srdce. Na Budči se vytváří kola ohraničeného prostoru zvláštní energie. Kola mají v názvu i dvě nejbližší obce – Zákolany a Koleč. U citlivějších lidí tato energie navodí klid v duši a povznesení nad problémy okolního světa.

Středověká tajemství, která dráždí naší současnost

Trosky jsou jednou z dominant Českého ráje. Tajemné podzemí hradu přitahovalo pozornost amatérských badatelů a dobrodruhů od 18. století. Hrad tvoří dvě věže Baba a Panna. Pověst vypráví o staviteli Čeňkovi z Vartenberka, který nechal kvůli tajnému zásobování a možnosti úniku vybudovat podzemní chodby a jeskyně. V chodbách je k vidění mnoho varovných nápisů, psaných dokonce i švabachem, které odrazují případné dobrodruhy k dalšímu pátrání. Podle svědectví obyvatel z doby před 2. světovou válkou chodba ústí k podzemnímu jezírku, které sloužilo jako zásobárna vody pro hrad. Skutečností je, že doposud nebyly na hradě nalezeny žádné stopy po studni. Za jezerem mají být nízké, železem pobité dveře vedoucí k nikdy neobjeveným pokladům. Roku 1859 se čtyři studenti ze Sobotky po několika dnech prokopali úzkou chodbou do velké jeskyně, která byla dle jejich slov prostorná jako Malé náměstí v Jičíně. Šikmou chodbou se odtud studenti dostali do hlubokého sklepa, kde jim v dalším postupu zabránil obrovský balvan, na kterém bylo černou olejovou barvou napsáno: „Ani krok dále, sice tvoje smrt". V podzemí hradu by tak dodnes měly být ukryty cennosti loupeživých rytířů Šofa a Švejkara a také Oty z Bergova, který se roku 1415 podílel na vyloupení Opatovického kláštera. Vstup do podzemí z hradu je ale velmi dobře ukrytý, dodnes se jej nepodařilo objevit. Jediným přístupným místem je asi 500 metrů východně od hradu v příkré zalesněné stráni vchod do jeskyně.

Panenský Týnec je staré městečko založené pány ze Žerotína ve 13. století. Z této doby pochází také nedostavěný mohutný gotický chrám, jehož magická síla se skrývá v mohutných kamenných zdech. Místo patří mezi nejsilnější a nejmystičtější místa v České republice. Známý psychotronik a Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu pozitivní zónu číslo 8, tedy nejsilnější a uzdravující. Pozitivní zóna v Panenském Týnci svým tvarem připomíná kříž a pobyt na tomto místě je doporučován zejména lidem trpícím depresemi se sklony k sebevraždě. Ať už na sobě pocítíte léčivé účinky nebo ne, výlet do Panenského Týnce je opravdu zajímavý a nedostavěné torzo gotické stavby nesmírně působivé, zvláště za ranního šera nebo po západu slunce.

Hrad Houska je jedním z nejtajuplnějších míst v České republice. Není ani zcela jasné proč byl hrad postaven – stojí na místě, které nemá žádný strategický význam, daleko od významných stezek, nebyl hradem královským, neplnil funkci hraničního hradu a navíc byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Ještě zvláštnější je, že celý obranný systém je postaven tak, jako by hrad chránil něco, co se nesmělo dostat ven. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Právě nad touto průrvou stojí hradní kaple, jejíž gotická výmalba je více než tajemná a nemá ve světě obdoby. Ústředním motivem je jakási levoruká lukostřelkyně poločlověk-polozvíře, která míří šípem na člověka. Levorukostí se tenkrát vždy prezentovalo něco divného, zvláštního, cosi od ďábla. Brána pekel se jednoho dne otevřela puknutím skalní stěny a jak barvitě líčí legendy, nebyla tu nouze o zjevení démonů a ďáblů. Otvor, který se jevil jako zcela bezedný se podařilo zasypat až po třech letech usilovné práce a nad místem praskliny byla pro jistotu postavena hradní kaple jako „zátka pekel“. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny "jisté věci" a kostry "nelidí". Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Zajímavé je samotné pojmenování „Houska“, slovo prý pochází od keltského výrazu „gosca“, což znamená brána. Při prohlídkách hradu se dodnes stává, že se návštěvníkům udělá nevolno nebo mdlo či mají pocit lehkého omámení.

Mystéria a legendy, které protínají současnost

Hora Radhošť bývá tradičně spojována s uctíváním pohanského boha večerní oblohy, ohňů a světel hvězd Radegasta. Kdo ale vystoupí na tuto starobylou horu, často vůbec netuší, že je pod povrchem protkána hustou sítí podzemních chodeb, které podle pověstí ukrývají Radegastovu svatyni a zbojnické poklady. První písemné zmínky o využívání radhošťských jeskyní člověkem jsou z 15. století. Nejčastěji se mluví o třech vstupech do podzemí - Radochově studni, Cyrilce a Volařce. Situaci komplikují další četné vchody, místním nářečím zvané „ďůry“, na které je možno narazit na mnoha místech. Dříve je využívali hlavně pastevci nejen jako chladné sklepy pro ovčí mléko a sýry, ale i jako úkryty. Stavěli si své koliby přímo nad vchody do podzemí nebo v jejich blízkosti a průchody nitrem hory znali hlavně oni. Nebylo prý nic divného, když si pastýř z rožnovské strany zapálil pochodeň, prošel horou a dostal se na druhou stranu. Lidé si vyprávěli, že v dávných dobách chodby využívali především pohanští kněží. Upravili si je a uschovávali si v nich dary od poutníků, a snad i v nich žili. Postupně vznikly báje o velikých pokladech zde ukrytých a dokonce i knihy s návody, jak se do podzemí dostat, které vedly některé odvážlivce k tomu, aby se s primitivní výbavou (konopným provazem a svíčkou) vydali do hlubin země. Ne vždy se však tito odvážlivci vrátili zpět – ve tmě nenašli cestu anebo zemřeli hladem. Dodnes se můžete doslechnout o hrůzných nálezech mrtvol nebo koster zbloudilých ubožáků. Radhošťské podzemí je vědecky dosud neprobádané a není jasné, jestli se dnes někomu podaří alespoň jeden průchozí vchod do podzemí objevit. Radhošťské podzemí je totiž tvořeno skalním rozsedlinami, které vznikají puknutím a pohybem pískovce. Postupná změna průřezu jeskyň a občasné mizení pramenů svědčí o tom, že pískovcové vrstvy, rozpraskané jako kry, jsou v neustálém pohybu. Zatímco nové pukliny se postupně zvětšují, staré se naopak zasypávají uvolněnými kameny. Ještě v roce 1886 pronikli tři občané z Trojanovic až k podzemní říčce, ale roku 1979 se bohumínští speleologové nedostali dál než asi 70 metrů.

Soustava vápencových lomů Amerika, které jsou propojené podzemními štolami patří k neromantičtějším místům v Česku. Trampové si tu od nepaměti také vypráví legendu o Hagenovi. Hans Hagen byl voják wehrmachtu, který ke konci druhé světové války zůstal při ústupu německé armády osamocen a byl nucen se schovat před přicházejícími spojeneckými vojsky v komplexu štol vápencového lomu. O život se bojící, od světa odříznutý, bez informací a v cizí zemi ztracený muž se ponořil do temnoty chodeb, vykutaných ve skalním masivu Českého krasu. Štoly spojující kamenolomy se pak staly jeho domovem i vězením. Aby se uživil, kradl horníkům jídlo. Nebylo však pro něj žádné přijatelné budoucnosti, žádné naděje. Ve tmě, chladu a mokru, v nejvzdálenějších koutech podzemí žil voják svůj nedobrovolný poustevnický život. Roky ubíhaly a do Hagenova vědomí se pomalu vkrádala okolní tíseň, samota a ticho. Přestal pro něj existovat čas i okolní svět. Stal se součástí temnoty. Zoufalého vojáka nakonec přemohlo plíživé šílenství a začal nenávidět každého vetřelce přicházejícího ze světa, který mu byl navždy odepřen. Domov nešťastníka měl být na 3. patře západní části komplexu štol poblíž lomu Malá Amerika. Na křižovatce nad jezírkem tam visící staré důlní zařízení - kovový gong, sloužící dříve horníkům ke zvukové signalizaci. Dodnes se traduje, že kdo gong u Hagenovy štoly rozezní, ve zdraví se z podzemí nevrátí.