Výstava obrazů malíře Aloise Doležela na zámku Plumlov

Alois Doležel

20. října 1893 v Prostějově
20. července 1984 v Praze

Po absolvování prostějovské reálky, byl v roce 1911 přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kde mu byl profesorem malíř Loukota. Jeho snaha o formové zjednodušení a postupný přechod ke kubistickému tvarosloví navodily nedorozumění s prof. Loukotou a tyto neshody vedly k jeho odchodu z Akademie. Vrátil se do rodného Prostějova, kde pokračoval ve svých výtvarných axperimentech. Hlavní pozornost věnoval vytvoření malířské instrumentalizace. Toto však nemohlo mladého malíře uspokojit natrvalo. Záhy se v jeho tvorbě objevily chmurné realistické krajiny. Onemocnění, které následovalo, v něm vyvolalo obdiv k člověku a lásku k životu. Po svém uzdravení v roce 1916 vstoupil znovu na Akademii a pracoval postupně u profesorů Preislera, Nechleby a Švabinského. S velkou pílí nyní podle modelu. Jeho figurální kompozice z druhého období akademického studia, mají převážně bukolický charakter. V té době začal snít o monumentálních figurálních plát nech. Došlo však k novým nedorozuměním s Akademií. V roce 1919 ji opustil podruhé a definitivně. Opět se vrátil do Prostějova, kde se stal středoškolským profesorem kreslení na reálném gymnáziu. V Prostějově pracoval dlouhou řadu let v ústraní, opomíjen pražskými kruhy. Těžištěm jeho tvorby se stal moderní mýtus oproštěný od bukoličnosti a etnografičnosti, mýtus oslavující krásu člověka a života v době technické civilizace a ztvárňující maliřskými prostředky složité filozofické, přírodovědné a v neposlední řadě etické problémy věčného vznikání a zanikání, vstřebávání zdravé smyslnosti s racionalismem, zápasu života se smrtí, dobra se zlem atd. Byl to rozměrný novorenesanční mytologický cyklus obrazů započatý v druhé polovině dvacátých let, který se stal jeho stěžejním dílem a který později nazval mýtem o Etherovi. S tímto uceleným cyklem vystoupil v roce 1924 na samostatné výstavě v Praze. Výstava byla velkým překvapením pro odborné kruhy i širokou veřejnost. Malířova díla si povšimli naši přední historici umění A. Matějček, V. V. Štech aj. Úvodní slovo pro katalog výstav napsal František Žákavec, který pochopil sílu a osobnost malířova talentu. Svým cyklem o Etherovi vytvořil jakýsi moderní pohanský mýtus v ryze moderním malířském výrazu a s především mistrovstvím v novodobé pojetí kompozice, prostoru a tvaru. V mýtu o Etherovi překonal mystické prvky, které se objevily dočasně v jeho rané tvorbě (mystické krajiny malované tzv. červeným způsobem, které vznikly záhy po jeho druhém odchodu z Akademie) a přiklonil se, zřejmě pod vlivem své dřívější sociální tvorby, s konečnou platností k materialistickému estetickému stanovisku, o němž Fr. Žákavec napsal: „Umění jest mu gestem poznávajícího člověka“. V roce 1922 vypracoval pro divadlo projekt projekčního jeviště ve volné přírodě pro večerní představení. Vypravil takto Strakonického dudáka, Princeznu Maleinu a Princeznu Liliput (1923). Na počátku dvacátých let provedl výtvarnou výzdobu krematoria v Semilech, která byla v roce 1991 prohlášena za národní kulturní památku. V roce 1940 se vrátil do Prahy, kde žil až do své smrti. Zemřel ve svých 91 letech a je pohřben v rodném Prostějově. Svým dílem se zařadil do našeho novodobého umění podílem vskutku osobitým. Šlo mu vždy nejen o hluboký niterný obsah a myšlenkové hodnoty obrazu, ale také o étos a skladebný řád výtvarného díla. Samostatně vystavoval v roce 1923, 1974, 1993 a 1995 v Prostějově. V roce 1924, 1926 a 1928 v Brně, v roce 1924, 1945 a 1955 v Praze.