Výstava Jaroslav Valečka

Slunovrat a dlouhé zimní noci, to bylo téma, co je člověk člověkem.

Ve Stonehenge i ve středověkých katedrálách pozoroval člověk při meditaci, jak se slunce dívá do chrámového okrsku, a když zapadne, tak už přichází štěrbinami jenom tma a zima. Každý je tím uhranut, každý si v tu chvíli myslí, že prožívá něco výjimečného a toto vědomí výjimečnosti mu každodenní konec světla přináší již tisíce let. Vloni dokonce jeden umělec vyříznul v Národní galerii díru do sádrokartonové stěny a nabádal diváky, ať se dívají na západ slunce. Že je to největší umění, které kdy bylo vytvořeno. A v řadě teoretiků se probudily atavistické pudy a přisvědčili. Ano, meditovat a dívat se z posvátného okrsku na slunce jak zapadá – to je věčnost! A bylo jim docela jedno, že je večer galerie zavřena, že si západ slunce mohou leda tak představovat, anebo se na něj dívat doma z kuchyně.

Jaroslav Valečka nemusí spoléhat na svou vlastní výmluvnost, nemusí spoléhat ani na teoretické argumenty. Věří, že i v dnešní době dokáže přesvědčit jen plátno a olejové barvy o tom, co po západu slunce umělec prožívá. Něco končí a my se ve tmě ptáme po smyslu. Každý chce ze začátku dosáhnout něčeho vznešeného. Chce prospět lidstvu. Chce dát své existenci vyšší cíl, ale pak už raději jen tak žije a ví, že nic ani žádný vyšší smysl nemá. Zpočátku vznešený cíl překrývá stereotyp, který děláme automaticky, doma je teplo a máme co jíst. Po západu slunce ale opět přichází otázka po smyslu života. Čím častěji se sami sebe ptáme, tím víc upadáme do depresí a tím hůř hledáme odpověď. Toužíme po vyšším znamení, a opravdu, občas bouchne trafostanice, spadne krov staré stodoly anebo zemře blízký člověk. Ta znamení vyznívají spíš v tom smyslu, že se naše existence podobá rojům ruměnic na jarním slunci. K ničemu vyššímu nespěje, jen trochu zapáchá. Ale rozšlapat je? To ne, to se nesmí! Ruměnice nejsou užitečné, ale ani škodlivé, jen sedí na slunci a smrdí do té doby, než přijde opravdu tuhá zima, anebo se omylem nějaký jedinec připlete vyšším silám pod podrážku. Jedině hrůza z konce, nenadálý výbuch, plamen – to nás může znovu ujistit, že ono nic je právě ten smysl, proč musíme jít dál.

Tímto pocitem působí večerní krajina v Severních Čechách zvlášť intenzivně, ale jen opravdoví umělci dokážou přenést její energii do uměleckého díla. Před dvě stě lety si to uvědomili tři velcí němečtí romantici: skladatel Franz Schubert, malíř Caspar David Friedrich a básník Georg Philipp Schmidt. Na slova básně Večerní píseň vytvořili dílo, které nazvali poutník – Wanderer. Je to člověk, který je docela sám, dívá se na stolovou horu u Děčína a v mlze přemýšlí po smyslu své vlastní existence.